Zdroj: Právní rádce (březen 2022)

V daňové problematice má za sebou Daňař(ka) roku 2021 Hana Erbsová dlouholeté zkušenosti jak díky svému působení na Generálním finančním ředitelství, tak coby advokátka a daňová expertka v poradenských společnostech či advokátních kancelářích. Dokáže tak porovnat pohledy obou stran – „berňáku“ i podnikatele. Jejich vzájemný vztah se však podle ní postupně zlepšuje. „Zřejmě se zjistilo, že v oblasti povinných odvodů ten poněkud nevlídný přístup zrovna moc nefunguje. Ten represivní přístup se zkrátka vryl do kolektivního povědomí poplatníků mnohem hlouběji než předchozí vstřícnější nastavení. Snad se už ale začíná blýskat na lepší časy,“ říká v rozhovoru Erbsová.

JE NA ČASE, ABY SE KLIENTSKÝ PŘÍSTUP FINANČNÍ SPRÁVY ZAČAL PROSAZOVAT I V OBLASTI DAŇOVÉ LEGISLATIVY, ŘÍKÁ DAŇOVÁ EXPERTKA A ADVOKÁTKA HANA ERBSOVÁ.

Pracovala jste jako metodička správy daní a vedoucí oddělení na Generálním finančním ředitelství. Nyní naopak působíte spíše v soukromém sektoru, coby advokátka řešíte i daňové spory. Jak vnímáte přístup finanční správy směrem k podnikatelům?

Myslím, že zhruba od roku 2020 dochází k pozvolnému zlepšování v celkovém přístupu. Hlavně pokud jde o všeobecnou úroveň komunikace finanční správy. Přinejmenším je vidět snaha, i když ne vždycky se všechno ideálně podaří. Třeba jako při zavádění nového elektronické formuláře přiznání daně z příjmů fyzických osob. Stále však platí, že hodně záleží na konkrétních lidech, se kterými jednáte, a stále ještě existují rozdíly v přístupu jednotlivých úřadů. Obecně se ale finanční správa podle mne odvrací od náhledu, že každý podnikatel je a priori podezřelý „krátič daně“, a snaží se spíše řešit podstatnější problémy. Svoji roli tu možná sehrála i bezprecedentní situace okolo pandemie covidu-19. Období „zaklekávání“ je, doufám, už za námi. Moje osobní zkušenosti z kontaktu se zaměstnanci finančních úřadů jsou převážně pozitivní. To ale rozhodně neznamená, že tam, kde podnikatel rezignoval na svoje povinnosti a nemá v pořádku účetní a jiné doklady, může nyní spoléhat na nějakou větší benevolenci.

ZŘEJMĚ JEŠTĚ Z DOB RAKOUSKA-UHERSKA TU MÁME SILNĚ ZAKOŘENĚNOU TENDENCI K NEGATIVNÍ MOTIVACI POPLATNÍKŮ V PODOBĚ SANKCÍ NAMÍSTO ÚLEVY ČI BENEFITU.

Myslíte, že se od té doby přístup či vztah mezi poplatníky a finanční správou změnil, ať už v jakémkoliv smyslu slova?

Neznám nikoho, kdo rád ze svých výdělků odvádí daně, aniž by měl jakoukoliv záruku, že tyto peníze budou smysluplně využity. Takže tady změna zřejmě nenastala. Každopádně ze strany finanční správy tento vztah prošel určitým vývojem. Zhruba do roku 2014 se prosazoval jakýsi klientský přístup, který byl následně vystřídán postojem spíše represivním a nedůvěřivým. Typickým produktem té doby jsou například kontrolní hlášení k DPH se šibeničně krátkými lhůtami a nešťastně direktivní způsob zavádění elektronické komunikace při podávání daňových formulářů. V posledních dvou letech vnímám spíš opačný trend. Zřejmě se zjistilo, že v oblasti povinných odvodů ten poněkud nevlídný přístup zrovna moc nefunguje a že finanční správa má – pokud není adekvátně usměrňována – sklony k jeho zneužití.

Měla by finanční správa směrem ke klientům zastávat více klientský přístup?

Myslím, že je v tomto směru finanční správa na dobré cestě, i když rezervy samozřejmě pořád existují. Je ale na čase, aby se klientský přístup začal prosazovat také v oblasti daňové legislativy. Zřejmě ještě z dob Rakouska-Uherska tu máme silně zakořeněnou tendenci k negativní motivaci daňových poplatníků v podobě sankcí namísto motivace pozitivní v podobě nějaké úlevy či benefitu. Snad se už ale začíná blýskat na lepší časy, když jsme se nedávno dočkali pozitivní motivace k elektronické komunikaci se správci daní v podobě prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání k dani z příjmů.

Jak to, že většina podnikatelů finanční správu stále vnímá negativně a obávají se tvrdého vymahačského přístupu?

To nejspíš souvisí s psychologickým efektem, kdy lidé mají sklon si déle pamatovat a prožívat silné negativní dojmy než ty pozitivní. Ten represivní přístup se zkrátka vryl do kolektivního povědomí poplatníků mnohem hlouběji než předchozí vstřícnější nastavení. Změny se vždycky projevují až s určitou setrvačností. Ale upřímně neočekávám, že se někdy dožiju doby, kdy bude podnikatel projevovat frenetické nadšení z toho, že se mu ozval finanční úřad.

Je správa daní pro poplatníky coby drobné živnostníky i velké společnosti jednoduchá? V čem nejčastěji chybují?

Správa daní pro drobné živnostníky jednoduchá nikdy nebyla a obávám se, že ještě dlouho ani nebude. Daně obecně nejsou jednoduchá záležitost a v našem právním řádu to bohužel platí dvojnásob. Velkým krokem kupředu je ale třeba zavedení paušální daně, které podle mne cílí správným směrem. Ještě by se mělo zapracovat na větší automatizaci a uživatelské přívětivosti daňových formulářů. To by ostatně pomohlo i velkým společnostem, které složitost daní většinou neřeší, protože si na to platí profesionály. Nicméně složitost a příliš časté – a někdy nekoncepční a nepromyšlené – změny daňových zákonů neusnadňují život ani jim. Díky tomu často i sami správci daně bojují s pochopením smyslu daňových norem a jejich použitím. To následně vede k množství daňových sporů, které podnikatele zbytečně zatěžují. Celkem často se chybuje při uplatňování daňově uznatelných výdajů, které buď nejsou důkazně řádně podložené, nebo se chybně uplatňují jednorázově, přestože mají být uplatňovány postupně formou odpisů. Anebo se zapomíná na to, že i prominutý dluh může být zdanitelným příjmem. Často se setkávám i s přesvědčením, že pokud účetní něco bez námitek zaúčtuje, musí to být automaticky v pořádku i daňově. Bohužel účetnictví a daně nejsou zcela propojené nádoby a finanční úřad víc zajímá doložitelná realita v podobě smluv, dokladů, faktur či bankovních převodů než formální způsob zaúčtování. V daňovém řízení nemá účetnictví povahu korunního důkazu.

Jak si podle vás nyní stojí tuzemská daňová legislativa?

Podle mého názoru patří česká daňová legislativa v evropském prostředí k těm složitějším a zbytečně komplikovaným. Je to dáno hlavně jejími častými změnami. Změna daňových norem je mnohdy jediný anebo nejefektivnější způsob regulace určitých společenských jevů nebo reakce na ně. Klasickým příkladem byla právě covidová pandemie. Daňové předpisy jsou taky logicky častým terčem různých lobbistických a politických zájmů a bohužel tradičně i předvolebních kampaní. S nepřehledností samotné legislativy bychom si snad nějak dokázali poradit, neštěstím však je, že i metodická podpora poskytovaná veřejnosti finanční správou nefunguje právě uživatelsky přátelským způsobem. Tím myslím především její technickou stránku. Pokud nejste právě daňovým profesionálem, bude pro vás obrovským problémem zjistit, jestli existuje k určité otázce nějaký výklad či stanovisko ministerstva financí nebo finanční správy. A pokud už se k němu prohledáte, nebudete mít nikdy úplnou jistotu, že máte v ruce jeho aktuální znění. Na webové stránce Generálního finančního ředitelství totiž neexistuje ucelený a spolehlivý katalog těchto materiálů včetně informací o jejich aktualizaci či neaktuálnosti. Pokud nevíte, že například Pokyn GFŘ č. D-29 má už osm dodatků, může se vám snadno stát, že si tam vyhledáte a použijete jeho neaktuální znění.

Jaký dopad bude mít podle vašeho názoru daňová reforma minulého roku na veřejné finance a jaký na život občanů?

Loňský rok byl v oblasti daňové legislativy poněkud specifický. Stát byl na jednu stranu nucen pokračovat v poskytování neplánovaných úlev a podpory občanům a podnikatelům zasaženým dopady covidové pandemie, na druhou stranu musel pod tlakem enormního nárůstu mandatorních výdajů řešit otázku, kde na to vzít. Zdanění se tedy začíná posouvat směrem ke „zdaňování nadbytku“. Příkladem je uvalení daně z příjmů fyzických osob na zisk z prodeje investiční nemovitosti po dobu 10 let od jejího nabytí (pokud není použit k obstarání vlastní bytové potřeby), snížení limitu odečitatelných úroků z hypotečních úvěrů (čím vyšší úrok, tím logicky dražší majetek) anebo rozšíření někdejší „milionářské daně“ v sazbě 23 procent prakticky na všechny občany, kteří překročí určitou míru zisku ze své výdělečné činnosti nebo z nakládání s majetkem. Dříve tato daň dopadala jen na vysokopříjmové zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné. Očekávám také, že se pozornost státu zaměří na daňové „rezervy“ v oblasti digitální a sdílené ekonomiky a budou zde probíhat důslednější daňové kontroly. Znatelný dopad na veřejné finance popravdě příliš nečekám. Nacházíme se právě v situaci, kdy se zvýšeným výběrem daní můžeme nanejvýš pokusit mírně povytáhnout sekeru zaťatou v minulých letech hluboko do státního rozpočtu.

Občas se tvrdí, že jsou naše daně ve srovnání s ostatními zeměmi nízké. Je to pravda?

Myslím, že není. Naše daňové sazby i celkové daňové zatížení se rámci evropských ekonomik pohybují ve středním pásmu, tudíž kráčíme zlatou střední cestou. V rámci zemí někdejšího východního bloku, které si prošly obdobným politickým a ekonomickým vývojem, dokonce patříme spíše ke špičce. Průměrné celkové daňové zatížení včetně povinných odvodů se v EU pohybuje okolo 41 procent, přičemž většina států se nachází pod touto hodnotou. U nás je to mezi 33 a 36 procenty.

Jak hodnotíte dopady zrušení superhrubé mzdy? Zastánci zrušení občas argumentují, že díky očekávané větší spotřebě se státu alespoň část peněz vrátí. Myslíte, že je to možné?

Nemyslím si to. Žijeme totiž v divné době. Poté, co ekonomiku několikrát „vypnula“ covidová pandemie a – sotva jsme se z ní stačili trochu vzpamatovat – utrhl se nám za humny ze řetězu ruský medvěd, je těžké cokoliv předvídat. Spíše očekávám, že průměrný spotřebitel začne obracet každou korunu a nějakou dobu tak poroste objem financí uložených „v matracích“ českých domácností. Taky nezapomeňme, že tu máme nikoliv nevýznamnou skupinu předlužených občanů, kteří čelí několikanásobným exekucím. Tudíž část takto získaných zdrojů padne na splácení dluhů, nikoliv na spotřebu. Nejistota vyvolaná zkušeností s náhlými „lockdowny“ a aktuální politickou situací ve světě spíše utrácení běžných spotřebitelů příliš podporovat nebude. Nejistota spotřebitelů a rostoucí produkční a provozní náklady snižují i prostor pro obchodní marži podnikatelů a tím i základ DPH a daně z příjmů, kterou odvádějí státu.

Mělo by podle vás dojít k jejímu znovuzavedení?

Rozhodně ne. Podle mého názoru byla superhrubá mzda v podstatě „loupež za bílého dne“. Docházelo totiž ke zdanění příjmů, které jejich příjemci nikdy reálně neobdrželi a nemohli s nimi disponovat. Takže šlo současně o prvek, který zvyšoval nepřehlednost daňového systému. Daně by měly být pokud možno jasné, jednoduché, rychlé a spravedlivé (v ideálním světě). Přes superhrubou mzdu cesta k tomuto cíli nevede.

Některé strany před volbami slibovaly, že nebudou v žádném případě zvedat daně. Je to reálné, nebo se zvýšení daně v blízké budoucnosti nevyhneme?

Obávám se, že v nějaké podobě se zvýšení daňové zátěže v dohledné budoucnosti nevyhneme. Spíš však nepůjde o plošné, ale o selektivní zvýšení. Už jsem se zmínila, že trendem je „zdaňování nadbytku, respektive luxusu“. To bych očekávala v oblasti daní z příjmů a z majetku a u spotřebních daní uvalených na alkohol a tabákové výrobky. Prostor pro zvýšení veřejných příjmů je i v oblasti různých sankcí a pokut, které by selektivně dopadlo také jen na určitou skupinu. A do hry se může vrátit i sektorová daň. Ruku v ruce s tím bude zřejmě kladen stále větší důraz na daňovou kontrolu zaměřenou na odhalování nepřiznaných, respektive nesprávně přiznaných a neodvedených daní, a na výběr a včasné vymáhání nezaplacených daní. Nepřekvapily by mě ani snahy státu kontrolovat a získat zpět do veřejných rozpočtů zdroje z poskytnutých dotací, o které příjemci požádali, anebo s nimi nakládali, v rozporu se stanovenými podmínkami.

Jak daňová problematika souvisí s pohybem míry inflace? Jak ji lze případně díky daňové novele snížit?

Do inflace se promítají zejména nepřímé daně, tedy DPH a spotřební daně, které bezprostředně a plošně zvyšují cenu zboží a služeb pro spotřebitele a nikoliv výjimečně se s nimi pojí i mírné zvýšení obchodní marže. Pouze prostřednictvím změny daňových zákonů je možné výši inflace ovlivnit jen omezeně; vždy vstupují do hry i další vlivy. Snížení sazby DPH u některého zboží či služby například obvykle nevede k plošnému snížení ceny pro koncového spotřebitele odpovídajícímu 100 procent snížení daně, někdy dokonce nevede ke snížení ceny vůbec. Zejména pokud poptávka převyšuje nabídku, nebo jde o nezbytnou potřebu, a trh již určitou úroveň cenové hladiny absorboval. Zvyšuje se pak pouze obchodní marže poskytovatele takového zboží či služeb. Pokud však působí i vliv na poptávkové straně tržního vztahu – například menší ochota utrácet, protože spotřebitelé odčerpali finanční rezervy a mají obavy z budoucnosti – může to zapůsobit jako protiinflační faktor. Klesající poptávka může fungovat jako motivátor konkurenčního prostředí na trhu, které vyvine potřebný tlak na vyšší efektivitu a na snížení cen.

ZÁKLADNÍ ZÁSADY ZDANĚNÍ KRYPTOMĚN JSOU DANÉ, NESMYSLNÉ PŘEKÁŽKY VŠAK KLADE ČESKÁ LEGISLATIVA, KTERÁ NA EXISTENCI KRYPTOMĚN DOSTATEČNĚ NEZAREAGOVALA.

Věnujete se také kryptoměnám. Jaká pravidla je třeba dodržovat při zdanění a umíme se v tomto oboru v Česku orientovat?

Domnívám se, že zcela jasno ve zdanění takzvaných kryptoměn nemá u nás prakticky nikdo. Základní zásady jsou víceméně dané, nesmyslné překážky však klade česká legislativa, která na existenci a potenciál kryptoměn v pozitivním i negativním smyslu stále dostatečně nezareagovala. Obvykle na podobné otázky odpovídám, že kryptoměny, které se dají za něco směnit, se zdaňují podobně jako pytel rýže. Pokud koupím pytel rýže za 1000 Kč a prodám za 1500 Kč, zdaním zisk 500 Kč. Pokud pytel rýže vyměním za hodinky v ceně 3000 Kč, zdaním zisk 2000 Kč. Komplikovanější už to začíná být v okamžiku, kdy někomu vymaluji byt a on mi za to pošle pytel rýže (anebo třeba 100 jednotek kryptoměny, dejme tomu tether – USDT). I tohle je totiž příjem, který by se měl danit. Je to ale nepeněžní příjem a já mám problém, protože musím zjistit, kolik jsem si vlastně vydělala a jaký jsem měla zisk. Tady nám pak začínají otázky, jakým způsobem a metodou se má kryptoměna pro daňové účely oceňovat a jak se o ní má případně účtovat. Třeba u USDT je to relativně jednoduché, protože hodnota jednotky je pevně stanovena na jeden americký dolar, což je i její obvyklá tržní cena. Ale tady potíže nekončí, protože máte-li hodnotu příjmu vyjádřenou v jiné měně než české koruně, musíte určit správný kurz pro přepočet, protože daně se přiznávají v korunách a – pokud vedete účetnictví – počítat i s kurzovými rozdíly.

Je to tedy poměrně složité…

A co teprve když ten pytel rýže tokenizuji, tedy vytvořím virtuální, digitální záznam, který reprezentuje jeden pytel rýže, který jsem nakoupila za 1000 Kč. Umístím ho na elektronické tržiště s rýží a nastavím program, který za mě bude na tom tržišti s rýží obchodovat. Když s obchodováním skončím, mám pak třeba 100 pytlů rýže, z nichž jeden leží u mě v komoře a dalších 99 je uskladněno u lidí, kteří mi prodali svoje „rýžové tokeny“. A otázka do diskuse: jak zjistím, jestli moje obchody dopadly se ziskem, který bych měla zdanit, anebo se ztrátou? Jak zjistím, kolik jsem v obchodech utratila a kolik přijala? Pokud si nevedu žádné záznamy, tak jen velmi těžko. Jistý bude jen můj počáteční výdaj 1000 Kč a konečný příjem v podobě 100 pytlů rýže. Pořád máme víc otázek než odpovědí.

Musím mít k obchodování či těžbě s kryptoměnami živnost? Jak se případně liší pravidla zdanění?

Odpověď opět není jednoduchá. K obchodování s kryptoměnou, která je vaším majetkem, živnostenské oprávnění nepotřebujete. Pokud ale opakovaně těžíte pro někoho jiného, anebo obchody pro někoho jiného opakovaně zařizujete nebo zprostředkováváte, a necháte si za to od něj platit, pak už podnikáte a potřebujete živnostenské oprávnění coby „poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem“. S těžbou sám pro sebe je to podstatně složitější. Navíc klasická těžba na principu „proof of work“ už je dnes natolik nákladnou záležitostí, že si ji může dovolit jen málo fyzických osob. V podstatě tu jde o pronájem výpočetního výkonu za odměnu, jejíž výše není předem známa. Spíš se dnes kryptoměny „tisknou“ na principu „proof of stake“, což funguje trochu jako úročený termínovaný vklad v bance, anebo jako úročená zápůjčka. Podle mého názoru ani jedna z těchto činností nenese u fyzické osoby všechny znaky podnikání, ale důvody jsou na delší diskusi. Navíc provozování takové činnosti živnostenským způsobem v sobě nutně skrývá riziko vzniku statusu plátce DPH. A upřímně si nedovedu představit, jak si budou účastníci zapojení do blockchainu, kde většina transakcí probíhá v podstatě pseudonymně a automatizovaně, prostřednictvím smart contracts mezi sebou vystavovat faktury… Pokud byste tuhle zapeklitou otázku dokázali vyřešit, můžete si za odměnu jako živnostník odečíst před zdaněním od příjmů získaných ve formě vytěžené kryptoměny paušální daňově uznatelný výdaj 60 procent (nanejvýš ale 1 200 000 Kč) a nemusíte se trápit s prokazováním výdajů skutečných, jak je tomu u příležitostných příjmů. Taky ovšem musíte platit odvody na sociální a zdravotní pojištění, což už není za odměnu. Každopádně kryptoměna získaná na principu „proof of stake“ představuje nepochybně zvýšení majetku, které je předmětem daně z příjmů a výdaje s ním spojené budou obvykle minimální. U vytěžené kryptoměny jsou s těžbou zpravidla spojeny určité výdaje a je vždy třeba vážit, jestli výsledkem bylo skutečně zvýšení majetku, anebo spíše ztráta, tedy pokud nemluvíme zrovna o bitcoinu.

A jak je to s osvobozením příjmů z kryptoměn?

Občas ještě slýchám, že „kryptoměny jsou přece od daně osvobozené“. Tak to je bohužel fáma. O daních z příjmů už jsme mluvili. U DPH se prosazuje výklad, že emise a prvotní distribuce kryptoměny, která bude soužit jako alternativa k zákonné měně, tedy jako platidlo, a směňování kryptoměn za úplatu, jsou osvobozeny. Neplatí to však absolutně pro všechny kryptoměny, respektive virtuální aktiva (například pro NFT). Pokud plátce DPH dostane za zboží nebo službu zaplaceno kryptoměnou, musí DPH přiznat a odvést stejně, jako kdyby dostal zaplaceno v českých korunách (nebo spíš v dolarech či eurech). Navíc plátce DPH, který svým dodavatelům (plátcům DPH) „platí“ kryptoměnou, ručí za to, že z této transakce řádně zaplatí DPH.

Mgr. Hana Erbsová

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Působila ve finanční správě či v poradenských společnostech takzvané velké čtyřky. Před svým příchodem do advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS pracovala tři roky v poradenské skupině Arrows. Spolupracovala na komentářích k insolvenčnímu zákonu, zákonu o státní službě či exekučním řádu a publikuje i v odborných periodikách. Specializuje na finanční a daňové právo, mezinárodní zdanění, problematiku virtuálních aktiv, insolvenční právo, oblast dotací a veřejných zakázek a související aspekty civilního a komerčního práva. Nedávno také získala ocenění Daňař roku 2021.