Zdroj: Právní rádce (3/2019)
V poslední době se stále častěji v právní praxi setkáváme s pojmem smart contract neboli chytrá smlouva. Co si pod touto “novinkou” ale představit? Výraz smart contract budí řadu otázek. Je to vůbec smlouva podle českého práva? Jedná se skutečně o nový koncept? Kde leží hranice její využitelnosti a vymahatelnosti?
Samotný koncept „smart contract“ byl poprvé použit již v roce 1997 programátorem Nickem Szabo v práci Formalizing and Securing Relationships on Public Networks. Szabo fungování smart contractu demonstroval na příkladu uzavírání kupní smlouvy mezi kupujícím, fyzickou osobou, a prodejcem, společností prodávající nápoje skrze nápojový automat. Kupující vhodí částku do automatu – vybere zboží a tedy akceptuje nabídku – automat provede výkon kupní smlouvy a poskytne kupujícímu zboží z automatu.[1] Jako další příklad Szabo ve své práci uvedl leasing automobilu. Pokud nebude jedna smluvní strana splácet jednotlivé splátky, program nainstalovaný v automobilu aktivuje funkci backdoor, automobil se zamkne a odemknutí umožní pouze věřiteli – bance. Funkce backdoor se následně v čase celá deaktivuje, jakmile dlužník uhradí nezaplacené splátky.[2] Na těchto příkladech Szabó vysvětlil základní definiční znaky fungování smart contract, tj. že smlouva je vykonávána
Co se týká technologického pojetí, lze smart contract chápat jako soubor příkazů zanesených ve zdrojovém kódu, které jsou vykonávány prostřednictvím počítačového programu.[3] Existence a obsah smlouvy jsou tak vyjádřeny pomocí určitého programovacího jazyka.
Pojem smart contract se v posledních letech objevil v souvislosti se vzrůstajícím využitím technologie blockchain, kterou lze charakterizovat jako decentralizovanou databázi libovolných zaznamenatelných informací ukládaných do jednotlivých vzájemně provázaných „bloků“. Bloky samotné a autenticita nově přidaných informací jsou ověřovány všemi uživateli dané databázena základě konsenzu.[4] Technologie blockchain je dále založena na šifrování dat uložených v databázi, na nezměnitelnosti zapsaného a autorizovaného kódu v rámci databáze a na konsenzu všech jednotlivých uživatelů databáze při schvalování každé transakce.
Technologie blockchain tak přinesla do problematiky smart contract další znaky, a to zejména nezměnitelnost obsahu smlouvy, důvěryhodnost v důsledku zašifrování záznamů a transparentnost (zejména v důsledku nutného konsenzu všech uživatelů pro schválení transakce).
Obstojí smart contract jako smlouva podle českého práva?
Abychom odpověděli na otázku, zda lze smart contract považovat za smlouvu podle českého práva, musíme nejprve vyřešit, zda české právo vůbec umožňuje sepsat smlouvu pomocí algoritmu zachyceného určitým programovacím jazykem.
České právo by v tomto ohledu nemělo klást překážky. Občanský zákoník (dále jen „OZ“) stanoví až na výjimky zásadu svobody volby formy.[5] Takovou formou může být i algoritmus obsahu smlouvy zachycený příslušným programovacím jazykem. Rovněž odborná literatura dovozuje, že pro platnost písemného právního jednání není rozhodné, jaký jazyk bude v rámci písemné formy smlouvy použit.[6] Pokud se tedy smluvní strany shodnou na zachycení obsahu smlouvy pomocí programovacího jazyka, a tento je pro ně dostatečně srozumitelný a schopný zachytit obsah jejich vůli, je dána (případně splněna) písemnost smlouvy, pro jejíž platnost tedy není rozhodné, jaký jazyk bude použit.
Vzhledem k tomu, že smart contract je uzavírán v elektronické podobě, je dále potřeba vyřešit, zda smart contract naplňuje tři základní znaky elektronického právního jednání obsažené v §561 odst. 1 a 562 odst. 1 OZ,[7] tj. (i) zachycení obsahu právního jednání, (ii) určení jednající osoby a (iii) podpis jednající osoby.
Právní obsah je zachycen v programovacím jazyku, tudíž první podmínka je splněna.
Co se týká určení jednajících osob, rovněž tato podmínka může být ve vztahu ke smart contract splněna, pokud jej vnímáme jako blockchainovou záležitost. Každý jednotlivý uživatel vystupuje v blockchainové databázi pod konkrétní kombinací tzv. veřejného a soukromého klíče, a touto kombinací disponuje právě takový jediný uživatel. Konkrétního uživatele lze tedy na základě kombinace veřejného a soukromého klíče jednoznačně určit a identifikovat (tzv. identifikovatelná osoba). Zároveň vzhledem k tomu, že v souladu se současnou právní úpravou je v soukromoprávních vztazích možné užít víceméně libovolnou formu elektronického podpisu, lze soukromý klíč uživatele blockchainu za dostatečný podpis považovat a po jeho připojení tak i považovat smart contract za podepsaný.[8]
S ohledem na splnění výše uvedených podmínek se tedy dá dovodit, že smart contract může naplnit požadavky na písemnou formu právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 562 odst. 1 OZ.
Aby mohl být smart contract uzavřen jako smlouva dle českého práva, musí být nicméně splněny další podmínky, tj. musí (i) dojít k nabídce, (ii) přijetí nabídky a v případě distančního sjednávání smlouvy (iii) k doručení přijetí nabídky nabízející smluvní straně.[9] Obsah nabídky sepsaný ve smart contract pomocí algoritmu by proto měl obsahovat alespoň podstatné náležitosti určitého smluvního typu tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím.[10] Pokud tedy budou podstatné náležitosti určitého smluvního typu součástí počítačového kódu a smluvní strany se na obsahu smart contractshodnou, bude pak naplněna podmínka existence vůle stran řídit se obsahem smlouvy.[11]
Pokud shrneme výše uvedené, smart contract může za splnění určitých podmínek obstát jako smlouva podle českého práva.
Využitelnost smart contract
Jak již bylo naznačeno v úvodu, využití smart contract se nejčastěji zmiňuje v souvislosti s jednoduššími smluvními vztahy. Jako příklad můžeme uvést nájemní vztahy při krátkodobých pronájmech, tedy situace, kdy nájemce nezaplatí splátku nájemného nebo se mu nestrhne platba z účtu a program automaticky zamkne dveře od bytu.
Otázkou však zůstává, zda lze vůbec koncept smart contract využít i u komplexních smluvních vztahů, ve kterých jsou obsažena podrobná prohlášení a záruky smluvních stran, rozhodčí doložka, rozhodné právo nebo neurčité právní pojmy, jako například obchodní zvyklosti nebo dobré mravy. Tyto komplikované aspekty se zatím nedají uspokojivě převést do strohého počítačového jazyka. Nelze však vyloučit, že nás rychlý technologický pokrok jednou přesvědčí o opaku.
Možné nevýhody smart contract
Jedno z úskalí smart contract se nachází v samotné jeho podstatě, a to v nezměnitelnosti obsahu smlouvy (nezměnitelnosti kódu). Co když se předem nadefinovaný závazek bude příčit zákonu nebo dobrým mravům? Nemožnost změny závazku a okamžitá vykonatelnost sice dokáže stoprocentně naplnit zásadu pacta sunt servanda, tj. počítačový program vždy stoprocentně splní předem nadefinovaný závazek, ale bez ohledu na platnost či neplatnost takového právního jednání. Výzvou pro právní praxi tedy bezpochyby bude, jak se například vypořádat se smart contract, který byl automaticky vykonán, avšak jeho obsah se příčil dobrým mravům.
Vymahatelnost smart contract
Výzvou do budoucna je rovněž samotná vymahatelnost smart contract. Bude tomu tak například v případě, kdy by došlo v rámci plnění smart contract k chybné akci a v důsledku by nedošlo ke stržení platby. Lze smart contract vůbec vymáhat?
Prvním logickým krokem bude splnit povinnost důkazní a povinnost tvrzení, resp. prokázat existenci smart contract jako takového.[12] S dokazováním samotné existence smart contract to může být obdobné jako v případě zániku smlouvy v důsledku vyšší moci nebo v důsledku výmazu elektronických kopií smlouvy. Pokud v důsledku požáru či výbuchu shoří skříň s kopiemi smluv, nebo pokud budou navždy vymazány uložené elektronické kopie smluv, těžko bude možné před soudem v případě sporu existenci smlouvy prokázat.
Pokud by v průběhu sporu byl smart contract v blockchainu obsažen, nelze například vyloučit, že jako důkaz by mohla sloužit listina, na které bude algoritmus smart contract sepsán pomocí „jedniček a nul“. V takovém případě by však velmi pravděpodobně protistrana namítla autentičnost takové listiny a rovněž autentičnost algoritmu. Proto by bylo nutné obstarat příslušného znalce, který by jednak algoritmus přepsal do jiného jazyka a jednak potvrdil, že vygenerovaná listina s algoritmem skutečně obsahuje daný smart contract uzavřený mezi stranami sporu.
Jedním z nejnáročnějších úkolů pro právníka však bude soudu jednoduše a srozumitelně vysvětlit technickou stránku věci, tedy jak smart contract vlastně funguje. Pokud se toto právníkovi podaří a soudce zároveň technickou stránku věci pochopí, lze teoreticky u soudu uspět.
Smart contract může za splnění určitých podmínek obstát jako smlouva podle českého práva. Zejména je potřeba, aby se podstatné náležitosti určitého smluvního typu staly součástí počítačového kódu a aby se smluvní strany shodly na obsahu smlouvy. S ohledem na zásadu svobody volby formy právního jednání české právo umožňuje sepsat smlouvu pomocí algoritmu zachyceného určitým programovacím jazykem, a nemělo by tak v tomto ohledu klást překážky z hlediska formy smlouvy. Koncept smart contract bude možné (zatím) využít spíše u jednodušších smluv, nikoli u smluv komplikovaných, které lze těžko sepsat do programovacího jazyka. Smart contract rovněž představuje několik výzev do budoucna, a to především teoretickou otázku řešení předem nadefinovaného a automaticky vykonatelného závazku, který se bude příčit zákonu nebo dobrým mravům, a otázku vymahatelnosti smart contract před soudem. Bude jistě zajímavé dále sledovat, zda se smart contract v budoucnu uplatní v každodenní praxi vedle klasických listinných smluv a jak se soudní a právní praxe vypořádá s výše nastíněnými výzvami.
[1]SZABO, Nick. Formalizing and Securing Relationships on Public Networks. First Monday [online]. 1997 [cit. 2019-02-18]. ISSN 1396-0466. Dostupné z:
[2]SZABO, Nick. Formalizing and Securing Relationships on Public Networks. First Monday [online]. 1997 [cit. 2019-02-18]. ISSN 1396-0466. Dostupné z:
[3]Srov. např. KUČERA, Zdeněk. Smart contracts pohledem právníka. Právní prostor [online]. 2017 [cit. 2019-02-18]. Dostupné z:
[4]RASKIN, Max, The Law and Legality of Smart Contracts (September 22, 2016). 1 Georgetown Law Technology Review 304 (2017), s. 317.
[5]Srov. § 559 OZ: „Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“
[6]Srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2020: „Přitom pro platnost právního jednání není rozhodné, jaký jazyk je použit (může se jednat o jazyk cizí, popřípadě starý, již nepoužívaný).“
[7]Srov. § 561 odst. 1 OZ: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Srov. rovněž § 562 odst. 1 OZ: „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
[8]Srov. např. § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů.
[9]Srov. § 570 OZ: „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“
[10]Srov. § 1731 a 1732 OZ.
[11]Srov. 1724 odst. 1 OZ.
[12]Srov. § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů: „K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; … b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) …“.
Radka Rainová
