Autor: Kateřina Nešpůrková
Spolupracoval: Martin Peckl
Požáry v továrnách, zřícené doly, nevyhovující pracovní podmínky, dětská práce, otrávené řeky, oceány zahlcené odpadky [1]. Toto a řadu dalších nežádoucích jevů s sebou přináší globalizace. Velké společnosti hledají nejlevnějšího dodavatele ve světě. Důsledky jsou dramatické: žijeme ve světě, kde největší výrobci bot ve skutečnosti boty nevyrábí, ale pouze je navrhují a prodávají. Stejně tak největší výrobci osobních počítačů nevyrábí své výrobky přímo sami, ale pouze je skládají ze součástek vyrobených jinde. Výroba se přesunula do zemí s levnou pracovní silou a levnými surovinami, s nedostatečnou právní ochranou pracujících nebo životního prostředí, s vysokou mírou kriminality a korupce.
Roste tak společenský tlak na to, aby společnosti z vyspělých částí světa převzaly odpovědnost za to, co se děje v jejich dodavatelských řetězcích. Těmi se rozumí síť jednotlivců a společností, která začíná získáním vstupních surovin a končí vytvořením finálního výrobku a jeho dodáním spotřebiteli. Byly to nejdříve mezinárodní organizace jako Organizace spojených národů (UN), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Mezinárodní organizace práce (ILO) a později i některé státy, kdo formuloval doporučení a standardy, jak mají podniky ve své vlastní skupině a ve svých dodavatelských řetězcích řídit rizika v oblasti dodržování lidských práv a ochrany životního prostředí. Tato doporučení a standardy však do své praxe převzala jen část korporací. Ty z nich, které se zachovaly odpovědně a investovaly do své společenské odpovědnosti (CSR), volají po zavedení rovných podmínek pro všechny účastníky trhu (level the playing field).
Tyto hlasy byly vyslyšeny. Na úrovni některých států (Velká Británie, Francie, Nizozemí…) byly postupně přijímány závazné právní předpisy zavádějící právní odpovědnost korporací za řízení rizik v oblasti lidských práv a/nebo životního prostřední ve svém dodavatelském řetězci. S účinností od 1. ledna letošního roku přijalo závaznou regulaci v této oblasti Německo, které je pro české podniky nejvýznamnějším obchodním partnerem. Lieferkettengesetz (LkSG), jak se německý zákon zkráceně nazývá, je považován za pilotní projekt v EU, který nová pravidla otestuje.
Na obdobných zásadách jako LkSG je na EU úrovni založen i návrh Směrnice EU o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti – Corporate Sustainability Due Diligence Directive (CSDDD). Ten je v tuto chvíli v legislativním procesu EU. Účinnost směrnice se předpokládá nejdříve od roku 2026.
Tato (připravovaná) nová legislativa navazuje na požadavky již dříve formulované mezinárodními institucemi. Při vymezení chráněných lidských práv (např. zákaz dětské práce, všechny formy nucené práce, zákaz porušování bezpečnosti práce a ochrany zdraví atp.) a chráněných parametrů životního prostředí (např. zákaz výroby výrobků s přídavkem rtuti, zákaz dovozu a vývozu nebezpečných odpadů atp.) je často odkazováno přímo na zavedené mezinárodní konvence.
Velké korporace budou muset v celém svém dodavatelském řetězci dle stanovených měřítek náležité péče a zavedením předepsaných opatření sledovat naplňování klíčových hodnot – ochrany lidských práv a ochrany životního prostředí. LkSG požaduje jak preventivní přístup, tak i nápravu zjištěných nedostatků. Při neplnění povinností hrozí německým společnostem vysoké peněžité sankce – až 800 000 EUR nebo 2 % průměrného ročního celosvětového obratu. Dále hrozí i vyloučení z účasti na německých veřejných zakázkách až na tři roky.
I CSDDD předpokládá, že členské státy budou povinné při transpozici směrnice zavést sankce, peněžité tresty budou muset být založené na obratu společnosti, rozhodnutí budou vždy zveřejňována. Nad rámec německého LkSG však CSDDD pracuje i se zavedením občanskoprávní odpovědnosti za škodu na chráněných hodnotách způsobenou porušením povinností náležité péče ve skupině nebo u přímého partnera. Fakticky by to znamenalo, že velké korporace by mohly být shledány odpovědnými za škody, které přímo nezpůsobily, ale ke kterým, svojí nečinností, mohly přispět.
Podle současného stavu povinnosti podle německého Lieferkettengesetz přímo dopadají na německé společnosti s více než 3000 zaměstnanci ve skupině. Od 1. 1. 2024 se tato hranice sníží na 1000 zaměstnanců. Plánovaná evropská CSDDD je ještě ambicióznější (v některých rizikových odvětvích – typicky těžba nerostných surovin nebo výroba oděvů či obuvi – budou přímo dotčeny již společnosti s alespoň 250 zaměstnanci) a měla by celkově zasáhnout přibližně 13 tisíc evropských společností a další 4 tisíce mimoevropských společností, které realizují v EU stanovený obrat.
Nepřímo však tato regulace dopadne i na mnohem širší okruh dalších, často mnohem menších podniků, včetně těch českých, pokud jsou součástí dodavatelsko-odběratelské sítě velkých korporací regulovaných německým LkSG nebo v budoucnu CSDDD. Zavedení zákonné povinnosti náležité péče v hodnotových řetězcích tedy nepřímo, díky svému kaskádovitému efektu, pocítí mnozí z Vás.
Nová právní úprava nutí velké korporace, aby zavedly systém řízení rizik určený k identifikaci, prevenci a eliminaci rizik v oblasti lidských práv a životního prostředí jak u sebe samotných, tak i ve svých globálních řetězcích. Budou povinné provádět analýzu rizik všech svých obchodních procesů a přijímat preventivní opatření, která se promítnou i do řízení vztahů se smluvními partnery. Požadavek na efektivní řízení rizik v oblasti lidských práv a životního prostředí nabude na významu při výběru smluvních partnerů. Vybraní dodavatelé se budou muset smluvně zavázat k dodržování pravidel definovaných regulovanými subjekty (kodex chování) a tato pravidla promítnout dále do svého dodavatelského řetězce.
Velké společnosti jsou motivovány k tomu, aby se svým řetězcem spolupracovaly. LkSG výslovně uvádí zaškolení odpovědných osob. Smluvní partneři se musí smluvně zavázat, že umožní kontrolu (audit) nad dodržováním příslušných pravidel buď ze strany korporace nebo nezávislou třetí stranou. CSDDD připouští, aby náklady na ověření dodržování pravidel byly u malých a středních podniků (SME) přeneseny na povinné společnosti. Celý systém by měl být pravidelně, minimálně jednou ročně, aktualizován.
Veškerá opatření prováděná v oblasti péče podle LkSG a /nebo CSDDD budou muset být reportována a zveřejňována. CSDDD výslovně stanovuje, že tento report bude součástí zprávy o udržitelnosti (sustainability report); detaily pro tuto zprávu stanoví Směrnice EU o podávání zpráv podniků o udržitelnosti (Corporate Sustainability Reporting Directive, CSRD) schválená na úrovni EU na konci listopadu loňského roku.
Je zřejmé, že osoby odpovědné za risk management ve společnostech – ať již přímo nebo i nepřímo – dotčených novou právní úpravou budou muset nově revidovat smluvní vztahy s partnery, související kodexy chování a zejména pak klausule, které řeší odpovědnost partnerů v případě porušení pravidel.
Na transakčním trhu se již etabluje jako samostatná kategorie tzv. ESG audit, který se provádí souběžně s prověrkami v dalších oblastech, jako jsou právně-daňová či ekonomická. Jsme svědky rozsáhlých skupinových auditů třetích stran v oblasti bezpečnosti práce, dodržování pracovněprávních a enviromentálních předpisů. V jejich rámci budou nově prověřovány smluvní dokumentace (nejen) v odběratelsko-dodavatelských vztazích z hlediska ESG klausulí, které mění dosavadní praxi obecně formulovaných kodexů dodavatele. ESG klausule se přesouvají z příloh (nebo někdy i jen internetového odkazu) do vlastních smluv. Bývají mnohem konkrétněji formulované, neboť by měly vycházet z předchozího individualizovaného auditu a posouzení konkrétních rizik. Vyžadují definování osob odpovědných na úrovní smluvních partnerů za dodržování pravidel. Setkali jsme se i s přístupem, že ESG klausule byly označeny za podstatnou náležitost smlouvy, se všemi důsledky z toho vyplývajícími včetně možnosti okamžitě ukončit smluvní vztah s dodavatelem v případě jejich porušení. Obecně lze tedy doporučit dbát na formálnost jednotlivých úkonů v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů, na kvalitu související dokumentace a její řádnou evidenci – německý zákonodárce např. vyžaduje uchovávání relevantní dokumentace po dobu 7-mi let.
Jak německá, tak evropská úprava dále vyžadují, aby povinné společnosti zavedly vnitřní oznamovací systém, který umožní dotčeným osobám reportovat rizika v oblasti lidských práv a/nebo životního prostředí, která mají souvislost s ekonomickou činností povinné společnosti samotné nebo jejích přímých i nepřímých dodavatelů. Pravidla pro přijímání a vyřizování těchto stížností se shodují s pravidly pro whistleblowing, jak jsou definována ve Směrnici EU o ochraně osob oznamujících porušení práva EU. Je zřejmé, že povinné osoby budou muset zavést komplexnější oznamovací systémy, které umožní přijímat oznámení z celého řetězce a/nebo využívat oznamovací systémy svých partnerů.
V České republice byl v červnu letošního roku přijat zákon o ochraně osob oznamujících porušení zákona, který vyžaduje, aby všechny společnosti s více než 50 zaměstnanci zavedly whistleblowing. Společnosti, které patří mezi dodavatele velkých německých společností, musely při zavádění nebo revizi svých vnitřních oznamovacích systémů zvažovat, jak vhodně zkombinovat požadavky německé legislativy pro příjem a prověřování oznámení o podezření na porušování předpisů v oblasti lidských práv a životního prostřední s požadavky české legislativy na vnitřní oznamovací systém. Řada těchto společností skončila s etickými linkami s širší osobní a věcnou působností, než jak vyžaduje místní legislativa.
Nic z toho, co nová právní úprava regulující dodavatelské řetězce přináší, nebude jednoduchý úkol. I pro společnosti, které disponují týmem se zkušenostmi v oblasti udržitelnosti a ochrany lidských práv, bude řízení rizik v dodavatelském řetězci zcela novým polem. Výhodu budou mít společnosti, které se již připravují na zprávy o udržitelnosti podle CSRD. I ta vyžaduje zajištění agregovaných dat o udržitelnosti napříč hodnotovým řetězcem. Je zřejmé, že při provádění risk analýzy napříč celým hodnotovým řetězcem, zavádění preventivních a nápravných opatření, jejich aktualizaci, správě stížností napříč řetězcem atp. bude vhodné zapojit nejen kompetentní tým, ale i software, který efektivní zpracovávání dat umožní.
V HAVEL & PARTNERS trendy v oblasti ESG a udržitelnosti sledujeme napříč dotčenými právními obory a jsme zde pro Vás při jejich reflexi v praxi.
[1] 2012 – požár v textilní továrně Ali Enerprises v Karáčí, Pákistán, kde zahynulo 258 lidí
2012 – požár v Tazreen textilní továrně v Dháce, Bangladéš, kde uhořelo 117 lidí, víc než 200 zraněných
2013 – zřícení budovy Rana Plaza v Dháce, Bangladéš, kde zahynulo nejméně 1.132 lidí a více než 2.500 jich bylo zraněno.
2019 – zřízení dolu na měď a kobalt ve městě Kolwezi (Demokratická republika Kongo), kde zahynulo nejméně 36 lidí.
Radka Rainová
