Zdroj: Právní rádce (15. 6. 2018)

V rámci nominací veřejnosti do letošního přehledu Inovativní právníci, který vyšel začátkem června spolu s časopisem Ekonom, se objevila také známá jména z akademické či legislativní oblasti. Nechyběl ani František Korbel a Martin Kopa z advokátní kanceláře HAVEL & PARTNERS,  jejichž odpovědi na dotaz, jak moc dokáže být právník v jejich oborech vlastně inovativní, zveřejnil měsíčník Právní rádce.

František Korbel

Svou právnickou kariéru jsem zahájil ještě jako student brněnských práv na Ústavním soudu, což mě asi ovlivnilo v celé další praxi v tom, že se věnuji lecčemus. Stejně jako přicházelo na Ústavní soud leccos a vedle ústavního práva jsem se tak dostal prakticky ke všem oborům.

Odpovídají tomu i má postupně se měnící pracoviště a opakované přechody mezi podnikáním, veřejnou správou a zpět. Jako již dostudovaný právník jsem se vrátil zpět domů do Tábora, kde jsem nastoupil do prvního povolání jako právník odboru správy majetku města. Městský úřad byl výbornou startovací praxí. Řešil jsem zase všechno možné, od nájmů a prodejů až po historický majetek města a jeho obhajobu u soudů. Zajímalo mě i veřejné dění v milovaném rodném městě, takže jsem kandidoval do zastupitelstva a hned se stal jako nadšený elév zastupitelem a radním. V té době jsem již opustil úřad a kroutil koncipientskou praxi. A jak to bývá, koncipienti na okresech často zastupují školitele v úkonech trestního řízení, takže jsem objížděl výslechy u policie, rozmlouval s klienty přidělenými nám k obhajobě ex offo ve věznicích po celé zemi, řešil rodinné spory, smlouvy, exekuce a vůbec vše, co přišlo.

Tou dobou jsem také ještě studoval, jednak masovou komunikaci na FSV UK, jednak doktorské studium v oboru nekalé soutěže u prof. Hajna. Pana profesora jsem si velmi oblíbil, a to nejen proto, že (jak jsem zjistil) je také absolventem táborského gymnázia. Imponoval mi jeho nadhled, vtip, zkušenosti polyhistora. I on měnil priority a cíle svého odborného zájmu. Byl nesmírně inspirativní. Pamatuji si, jak ho upoutal nález Ústavního soudu k otázce výkladu lhůty pro prezidentské veto zákona, pokud připadne na volný den (Pl. ÚS 33/97). Týkal se ústavních otázek pramenů práva a hodnotové interpretace. Bez ohledu na to, že jsme měli seminář obchodního práva, věnovali jsme ho celý tomu.

U obchodního práva a nekalé soutěže jsem však nezůstal. Vadilo mi psát disertaci jen teoreticky na něco, co se v mé praxi okresní advokacie nevyskytovalo. A tak jsem přešel na správní právo, kde mě nadchnul nově přijatý zákon o svobodném přístupu k informacím a spory v oblasti výstavby a životního prostředí. A právě na tom jsem po zkouškách založil svou vlastní advokátní praxi. Byla to praxe, kterou jiní advokáti opomíjeli, takže jsem se v ní rychle dostal k celostátním, a dokonce i přeshraničním kauzám. A během dvou až tří let jsme se stali největší advokátní kanceláří na jihu Čech s pobočkami v Českých Budějovicích, Písku a Praze. Byla to doba rychlého růstu a úspěšného odborného i podnikatelského rozvoje. Naučilo mě to přístupu ke klientům i manažerské odpovědnosti za provoz celé firmy. V létě 2006 jsem byl s rodinou v Chorvatsku u moře, když mi zavolal Martin Bursík, jemuž se podařilo dostat zelené do sněmovny, a skládal vládu s Mirkem Topolánkem. 

Měli nápad, že by právnické resorty svěřili “mladým puškám”, takže Jiří Pospíšil měl dostat spravedlnost a já Legislativní radu vlády. Dnes mi to přijde až nepřístojné, dělat ve 30 letech ministra v resortech, které více než co jiného vyžadují diplomacii, klid a rozvahu. Ale stalo se. Tedy zčásti. Nejdříve totiž vznikla jen menšinová vláda ODS, ve které Jiří Pospíšil zastával obě funkce, a pak ve druhé Topolánkově trojkoaliční vládě se zelenými a KDU-ČSL získali křeslo předsedy LRV lidovci. Nicméně s Jiřím Pospíšilem jsme si porozuměli a přesvědčil mě, ať opustím advokacii a vstoupím k němu do služeb státu. A tak jsem se najednou stal z “lučního advokáta” náměstkem ministra spravedlnosti pro legislativu a informatiku a místopředsedou LRV. Ve funkci jsem byl dlouhých sedm let, přežil jsem několik vlád a ministrů a odešel až na podzim 2013 po dokončení rekodifikace soukromého práva dobrovolně zpět do advokacie. 

S Jiřím Pospíšilem nás pojí doba nesmírné tvůrčí aktivity ministerstva a za tu dobu i osobního přátelství. Pospíšil byl na funkci ministra připraven, což se běžně nestává. Již jako opoziční politik ve sněmovně byl stínovým ministrem spravedlnosti a hledal po Evropě témata, která by mohl v justici prosazovat. Dnes se již ani neví, co vše v době jeho působení v resortu vzniklo.

Započal projekt e-Justice, vznikl insolvenční rejstřík, elektronický platební rozkaz včetně originálního elektronického spisu v této agendě, nový obchodní rejstřík, prosadil reformu nefunkčního doručování a implementaci datových schránek, vznikly aplikace InfoSoud, InfoJednání, InfoData, elektronická úřední deska atd. Byl přijat nový trestní zákoník, zákon o obětech, zákon o zabezpečovací detenci, zákon o mediaci, zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, velké novely procesních předpisů včetně souhrnné novely o.s.ř., reformy dovolání a mnoha změn exekučního a insolvenčního práva. Byl zaveden časově omezený mandát předsedů soudů, prosazeny změny zákona o soudech a soudcích, soudních znalcích a tlumočnících či připraven návrh nového zákona o státním zastupitelství, který se však již kvůli pádu vlády nepodařilo prosadit.

A především po celou dobu Pospíšilova působení probíhal projekt rekodifikace soukromého práva v ČR, započatý v roce 2000 Otakarem Motejlem. Za Jiřího Pospíšila byl dokončen a prosazen nový občanský zákoník a připravena harmonizační doprovodná legislativa (velká novela o.s.ř., nový z.ř.s., katastr, velký změnový zákon…).  Zpětně si říkám, že to byl zázrak, který mnohokrát visel na vlásku. Pokud by byl zákoník odložen nebo havarovalo přijímání doprovodné legislativy v době, kdy již byl Jiří Pospíšil odvolán, nenabyla by rekodifikace účinnosti nikdy. Hodně v těch dobách pomohl i další osvícený ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Vím samozřejmě, že nová legislativa nevzbudila jen nadšení a nechci ji adorovat. Má jistě své chyby. Ale jako hlavní hodnotu vidím, že se podařilo prosadit zákoník, který navazuje na kulturu standardních občanských zákoníků v Evropě, a že jsme v celém legislativním procesu udrželi tým skvělých civilistů a zachovali konzistenci návrhu i po průchodu parlamentem. O tom, jak těžké to je, nejlépe vypovídají osudy plánovaných novel, které buď ztroskotaly, nebo nepřinesly nic moc dobrého a dnes řešíme eliminaci jejich dopadů (např. problém s nedomyšleným znovuzavedením zákonného předkupního práva spoluvlastníků). Postupem doby si čím dál více říkám, že zákony by se neměly tolik měnit, a kdybych se snad někdy vrátil na ministerstvo, byl bych již mnohem zdrženlivější.

Konečně zatím posledním šťastným krokem bylo setkání s Jaroslavem Havlem na jaře 2013, který mi nabídl, ať zkusím svět “velké advokacie”. To byla pro mě doposud nepříliš známá oblast byznysu a komerce. Po určitém vyjednávání s Jaroslavem i s tehdejším ministrem Pavlem Blažkem jsem nabídku přijal a dohodli jsme se, že nastoupím jako partner k “Havlovi”, jakmile dokončím přijímání doprovodné legislativy k rekodifikaci. To se stalo v říjnu 2013. Nejdříve jsem v kanceláři hodně přednášel a těžil z komparativních výhod znalosti občanského zákoníku, jemuž jsem se celé ministerské působení věnoval. Ale postupem doby jsem se začal více vracet k veřejnému právu, kterému se věnuji déle a působím v něm i akademicky na Právnické fakultě v Praze. Ukázalo se, že velká advokátní kancelář a velké korporace jako klienti využijí i mou specializaci v legislativě, takže jsem zřídil legislativní sekci pro monitoring legislativy, compliance i psaní vlastních návrhů zákonů a jejich novel. Nejznámější se stala asi má práce na přijímání Pražských stavebních předpisů, za kterou jsem trochu exoticky jako právník obdržel cenu za architekturu od České komory architektů. 

Také jsem přesvědčil řadu kolegů z legislativy ministerstva i z rekodifikační komise, aby přišli k nám, a založili jsme Akademii Havel & Partners, pro účely expertiz a právního vzdělávání dovnitř kanceláře i navenek. 

Nevím, zda se někdy zase nevrátím do veřejné správy. Nevylučuji nic, ale zatím po tom netoužím, mám před sebou hodně plánů a práce v advokacii. Jsem srdcem i duší advokát a vlastně jsem jím byl vždy, i když jsem hájil a prosazoval návrhy za ministerstvo. 

Martin Kopa

Mé vize a přístup k výkonu právnického povolání. Tak znělo zadání. Do světa velké advokacie jsem přitom vstoupil před několika týdny.

Necítím proto potřebnou legitimitu, abych se právě na advokacii zaměřoval primárně. To jistě zvládnou zkušenější kolegové. Proto bych se rád rozepsal o mém přístupu k právnickým povoláním, která mají mezi nominovanými inovativními právníky pravděpodobně silně menšinové zastoupení: učitel ústavního práva a asistent soudce Ústavního soudu. Závěrem dojde i na pár slov o pro tentokrát lehce přehlížené advokacii. 

Jak být inovativním učitelem (nejen) ústavního práva a základních práv? Pamatuji se, že mě samotného ještě jako studenta pohltilo svým duchem (někdy až kultem) Jiné právo. Tento blog, ač už tak úplně nežije, má dodnes v hlavičce tato slova: “Zapomeňte na to, že právo je ‚souborem platných právních norem‘. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život…” Tomuto mottu jsem zcela propadl a doteď v tato slova věřím. Snažil jsem se proto tento svůj “jinoprávní” mindset přenést i na své studenty. To se lehce řekne. Jak to ale provést? Prvopočátkem ovšem je jednoduchá myšlenka, kterou jsem napsal i do jednoho svého blogu, který poté vyšel právě na Jiném právu a který se jmenoval: “Jak být nejlepším učitelem práva na světě?” Ta myšlenka zní, že je absolutně nezbytné, abyste při učení měli “jiskru v oku”. Jestliže studenti uvidí, jak vás učení strašně baví a nabíjí, uvěří vám to a budou vás následovat. Jestli ne, bude to prostě nuda.

Jiskra v oku ale v dnešním právu nestačí. Říkal jsem si: “Vždyť ti studenti neustále visí na sociálních sítích, tak jak je přechytračit, aby takto viseli i v ústavním právu?” V tom momentu mě poprvé napadlo zřídit stránku na některé ze sociálních sítí, jejímž naladěním bych zkusil navázat na Jiné právo v jeho nejlepších dobách. Za ty považuji roku 2007–2012. Tehdy Jiné právo mělo onu “jiskru”. Tak jsem si říkal, že bych zkusil tuto pomyslnou jiskru i ve světě sociálních sítí. Byla to shoda náhod, že podobný nápad měl i můj kolega a kamarád John Gealfow, který vede studentský spolek Nugis Finem. A tak vznikla facebooková stránka Iurium Daily: Ústavní právo. Původně jsme se bavili, jestli nezkusit jinou sociální síť. Mě lákal zejména Instagram. V České republice každopádně Facebook stále má zřejmě nejširší uživatelský dosah. Tak jsme to na konci roku 2016 zkusili. 

A vyšlo to. Dnes tuto stránku sleduje přes 2000 followerů. Dokonce ji sledují i osoby, které ani nemají Facebook. K přečtení příspěvků, které tam sdílím, totiž není ani nutné přihlášení. Doteď mě zaráží, kdo všechno si mé posty čte (včetně soudců a jedné velmi komunikativní soudkyně Ústavního soudu). Sdílím všechno možné: rozhovory, videa, novou judikaturu, blogy. Zkrátka vše, co byť i jen náznakem souvisí s veřejným právem. K tomu vždy připojím krátký post či komentář, kterým nějak přiblížím sdílené téma nebo se ho snažím udělat zajímavým. Aby to mělo “jiskru”. Dopad na studenty, kvůli kterým tato stránka původně vznikala, je až neuvěřitelný. Je vidět, že se jim veřejné právo zarývá pod kůži. Vědí, co je nového, co se přihodilo. Chtějí o tom diskutovat. Prostě je najednou ústavní právo (a jiná související odvětví veřejného práva) zajímá. 

Tím si také plním jiný, trochu skrytý cíl, jehož dosažení by mělo být v dnešní době primárním cílem každého ústavního právníka. Někdy v roce 2012 se v jednom povídání ptali tehdy již emeritního soudce Nejvyššího soudu USA Davida Soutera, co mu nedá spát. Odpověděl, že zejména neznalost amerických občanů o zcela základních parametrech fungování vlády. I mně v posledních letech nedá spát, že mí přátelé, má rodina, ale samozřejmě širší veřejnost mnohdy vůbec netuší, k čemu jsou v našem ústavním systému jednotlivé orgány veřejné moci. Jaké mají plnit úkoly. Neznají základní ústavně zaručená práva.

 Mají pocit, že lidská práva jsou něco abstraktního, poletujícího kdesi ve výšinách na obláčku. Není tomu tak. Základní práva, pokud někde poletují, tak každý den na té nejnižší úrovni mezi námi. I při psaní tohoto textu mě chrání má svoboda projevu. O pár řádků výše se tu minimálně mihlo ústavně zaručené právo na vzdělání. Jak řekl na nedávné konferenci k 25. výročí ústavy Pavel Molek, největší odvahu v dnešní době vyžaduje říkat naprosté samozřejmosti. Pokud jako ústavní právníci budeme jednoduše, srozumitelně a lákavě psát a mluvit o tom, jak funguje náš ústavní systém, k čemu je který orgán a proč je důležitá třeba svoboda tisku, budeme plnit společenský úkol, který všichni máme. Iurium Daily je mým skromným pokusem o jeho plnění.

O něco podobného se pokouším i na Twitteru, kde však člověk musí bojovat s přirozenými omezeními (délka tweetu, nižší počet uživatelů než na FB, etická omezení kvůli “zkratkovitosti”). Je to však obrovská studnice informací, které pak následně sdílím právě na Iurium Daily.

Vše, co jsem právě popsal, podle mého názoru platí v bleděmodrém i pro asistenta soudce Ústavního soudu. Ten se při přípravě podkladů pro rozhodování soudce Ústavního soudu podílí na draftování mnohých textů. Přitom mnohým z nás chybělo to, čemu se zejména za mořem říká “drafting skills”.

Pokud se začtete do textů produkovaných Ústavním soudem, nejsou příliš přívětivé vůči čtenáři. Pan doktor David, pro kterého jsem na Ústavním soudu pracoval, často říkával: “Tohle nemůže tomu stěžovateli napsat, to přece nepochopí.” Jazyk, kterým se u nás soudní texty píší, přitom po mém soudu vedou přesně k pocitům nepochopení, abstraktnosti, odtrženosti od reality, odcizení. My právníci obecně prostě neumíme psát. 

Protože mě legal writing strašně baví a myslím, že i právo/o právu se dá psát čtivě, chytlavě a zajímavě, natočili jsme se spolkem Nugis Finem on-line MOOC (Massive Open On-line Course) právě o právnickém psaní. Již ho finišujeme, tak snad v dohledné době spatří světlo světa. Byl bych moc rád, pokud by se uchytil, a třeba i zaujal “draftery” u našich vysokých soudů. Cíl je stejný jako u učení (ústavního) práva: dát právu jiskru. Někteří soudci Ústavního soudu jsou například zatvrzelými odpůrci citací z neprávní literatury. Pro tento přístup moc pochopení nemám. Naopak považuji za jeden ze svých největších úspěchů v pozici asistenta soudce Ústavního soudu, že jsem přesvědčil pana doktora Davida, aby v možná nejsrdceryvnějším nálezu, na kterém jsme spolu pracovali, ocitoval slova mého právního hrdiny Bryana Stevensona, že “každý z nás je víc než nejhorší věc, kterou jsme kdy udělali. Pokud někdo zalže, není jen lhář. Pokud si někdo vezme něco, co mu nepatří, není jen zloděj. Stejně tak někdo, kdo někoho zabije, není jen člověkem, který někoho zabil. Je přitom důležité ústavně chránit tuto druhou část v každém z nás jako součást naší lidské důstojnosti” (viz bod 29 odkazovaného nálezu). Touto citací se poté tento nález proslavil a uvádí se jako vzorový příklad konceptu tzv. restorativní justice. Přitom stačilo málo. 

Mimo to myslím, že by asistenti soudců vysokých soudů mohli svým institucím pomoci v on-line světě. Na Jiném právu jsem v jednom svém blogu psal, že pokud to soud umí na sociálních sítích, je díky tomu sympatičtější, přístupnější a veřejnosti určitě důvěryhodnější. V českém prostředí to jako první zkusil Ústavní soud. Byl jsem tehdy ještě jako analytik Ústavního soudu u zrodu jeho facebookové stránky a twitterového účtu. Zejména účinek facebookové stránky byl gigantický. Opět se najednou vědělo, o čem ten Ústavní soud rozhoduje a jak v některých konkrétních věcech rozhodl. Jeho judikatura se mnohem lépe dostává do povědomí veřejnosti. Přece jen mám ale pocit, že je Ústavní soud na sociálních sítích zbytečně konzervativní. Někdy tomu ta moje oblíbená jiskra chybí. 

Proto jsem byl u vytržení, když mi jednou zavolal předseda Nejvyššího správního soudu, zda bych se nechtěl zapojit do vývoje aplikace tohoto soudu pro chytré telefony. Z ní bohužel (prozatím) sešlo, ale zapojili mě alespoň do zkušebního provozu účtu tohoto soudu na Twitteru. Jeho šéfkou je přitom právě asistentka předsedy NSS Helena Bončková, která tomuto účtu podle mě “vdechla duši”. Ten účet má určitý charakter, osobnost a dokazuje, že Nejvyšší správní soud je tak trochu jiný soud, jak u svého profilu uvádí. Účet NSS je naprostá paráda. Myslím, že by podobný přístup přispěl i Ústavnímu soudu a Nejvyššímu soudu, který si mezitím také zřídil Twitter. Není to náhoda, že se Nejvyšší správní soud považuje v mnoha směrech za ostrůvek pozitivní deviace v naší justici. I v přístupu k sociálním sítím to nakonec ukázal. A kriticky důležitou roli v tom mělo několik asistentů soudců včetně mé maličkosti a zejména Heleny Bončkové. Díky účtu NSS jsme tak nyní dobře informováni o jeho judikatuře, která má v dnešní době pro ochranu práv jednotlivce možná ještě větší význam než judikatura Ústavního soudu. A co je hlavní, ten účet má jiskru. Třeba se navíc jednou dočkáme i aplikace.

Co z těchto mých možná nepříliš ucelených myšlenek vlastně plyne?Leitmotivem může být myšlenka, že k tomu, aby právník byl inovativní, ve skutečnosti stačí strašně málo. Vnitřní zapálení a vůle měnit jinak šíleně konzervativní prostředí jsou prvopočátkem. Zcela souhlasím se slovy mého nového šéfa Jaroslava Havla o zbytečném čekání na advokáta verze 2.0. V odkazovaném článku, který vyšel začátkem května v Hospodářských novinách, se vrací k samotnému jádru a základu advokátní profese, kterou inovace směrem on-line podle něj v současné době nemohou nahradit. Inovace ve světě práva sám chápu jako to “jiskření”, které jsem výše mnohokrát zmínil a které pro nás dělá právo natolik lákavé, že bez něj nedokážeme žít. To platí pro všechny právní profese. Musím se však přidat k Jaroslavovi v tom, že je možná víc než kdy jindy nutné využít jiskřivých inovací ke zdůrazňování základů všeho dění, ať už je to v ústavním právu, v soudnictví nebo v advokacii. Pomůže to všem, nejen právníkům.

To vše zatím bylo spíše o přístupu k právnickému povolání. Z mých úvah poněkud vypadly vize, které ze své podstaty musí mířit spíš do budoucna. Jak jsem psal výše, před pár dny jsem vstoupil do světa velké advokacie. To samozřejmě mělo své důvody. Může za to z velké části již zmíněný Bryan Stevenson. Loni v červenci jsem se v Kodani účastnil pravděpodobně nejprestižnější konference pro milovníky veřejného práva, která nese název ICON-S. Bryan Stevenson tam měl keynote speech. Seděl jsem ve čtvrté řadě přímo před ním a hltal každé jeho slovo ze zhruba hodinového povídání. Nikdy jsem asi neslyšel lepší konferenční příspěvek. Bryan nás tam nabádal, abychom se každý snažili splnit čtyři konkrétní úkoly, díky kterým přispějeme k dosahování spravedlnosti.

První úkol zněl “get proximate” (buď blíž). Bryan všechny nabádal, abychom se snažili dostat co nejblíže k problémům, které trápí náš právní systém. On sám popisoval, jak začal pomáhat vězňům a osobám nespravedlivě odsouzeným k smrti. Při jeho povídání jsem si uvědomil, že bych možná již také měl jít právu blíž a snažit se řešit problémy veřejného práva, které mě trápí, odjinud než z útrob Ústavního soudu jako asistent soudce nebo z učebny na fakultě. Poprvé jsem si tehdy řekl, že bych měl někdy v budoucnosti přehodit výhybku a pokusit se v praxi mnohem blíže zaměřit na mnohé problémy správního a ústavního práva, které mě štvou.

Druhý úkol zněl “change the narrative” (změň stereotypní vzorce myšlení). Během mého působení u Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu mě zaráželo, jak moc velký vliv mají mnohé stereotypní “pravdy”. Na Nejvyšším správním soudu jsme například u mnoha cizineckých věcí měli pocit, jako bychom v ČR měli dva právní řády: jeden benevolentnější pro nás a druhý o mnoho přísnější pro cizince. Proto jsme do jednoho rozsudku napsali, že se nám “jeví, že je porušování právních předpisů ze strany cizinců ‚stíháno‘ podstatně přísněji, než je tomu u občanů České republiky. Z porušení leckdy jen administrativních povinností je vyvozována ‚neúcta k právnímu řádu země‘ a je v nich shledáváno naplnění zákonných důvodů pro vyhoštění bez dostatečného zohlednění skutečných rizik pro veřejný pořádek, bezpečnost a další veřejné zájmy. V řadě případů se přísnost státních orgánů zvyšuje na úroveň, kterou by každý pociťoval jako nespravedlivou” (bod 28 rozsudku). 

V jiné věci nás dopálil jistý soudce, který poměrně nevstřícně přistupoval k posuzování otázky, zda stěžovatelce trpící praktickou slepotou ustanovit advokáta. To bývá bohužel častý trend. Má se nějak obecně za to, že ten, kdo žádá tyto úlevy v přístupu k soudu, zneužívá svá správa. Danému soudci jsme proto v kasačním rozsudku připomněli, že “soudce by měl mít nejen rozum, ale také srdce” (bod 26 rozsudku). Jako další příklad snahy o změnu stereotypních vzorců myšlení lze uvést již výše zmíněný nález, do kterého jsme vepsali Bryanovu myšlenku, jíž bytostně věřím, že “každý z nás je víc než nejhorší věc, kterou jsme kdy udělali”. O změnu předsudků se zásadními dopady do životů konkrétních osob jsem se proto snažil již dříve. A budu se to snažit dělat i jako advokát.

Třetí prosba Bryana Stevensona zněla “do the uncomfortable” (musíš činit i nepříjemné věci). Tou byl v jistém smyslu už samotný přestup do advokacie, který vyžaduje úplnou změnu přístupu mindsetu. Jako advokát také nepochybně budu čelit mnoha situacím a problémům, jejichž řešení nebude jednoduché. Nebudu mít vždy úsměv na tváři. Jak jednou řekl Otakar Motejl: “My právníci poznáváme život z té horší strany.” Pokaždé si v podobných situacích ale pokusím vzpomenout na Bryanova slova, že právě v těchto méně příjemných chvílích advokátní praxe se skrývá ten moment, díky kterému se posouváme dále, jako právníci zrajeme a s námi snad i právo v naší zemi. Poslední Bryanova rada byla “stay hopeful” (neztrácej naději). Co dodat? Každý jsme již mnohokrát skončili zlomení z vývoje některého z našich případů a házet flintu do žita nikdy věci nepomohlo. 

Čtyři Bryanovy úkoly – být blíž právu, změnit stereotypní vzorce myšlení, dělat i to nepříjemné a neztrácet naději – představují i mou vizi pro práci právníka, nejen advokáta. Zeptejte se mě proto za pár let, jestli se mi tuhle vizi daří naplňovat. Snad vám s jiskrou odpovím, že ano.