Zdroj: Právní rádce (červen 2021)
Autoři: Kateřina Staňková, Jozef Lucák
Krizová situace vyvolaná pandemií onemocnění covid-19 měla a má dopady nejen zdravotní či ekonomické, ale přímo ovlivňuje i právní prostředí.
Vláda, respektive ministerstvo zdravotnictví s cílem zabránit šíření epidemie onemocnění covid-19 zahájily před více než rokem svoji pandemickou normativní činnost. Ministerstvo vydalo loni dne 10. března první mimořádné opatření, kterým zakázalo osobní přítomnost žáků a studentů na všech typech škol. Toto opatření následovaly další právní akty „pandemické normotvorby“, přičemž tato řada bohužel dosud není konečná.
Z důvodu ohrožení zdraví obyvatel vyhlásila vláda pro celé území České republiky s účinností od 12. března 2020 nouzový stav. (1) Podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR má vláda povinnost současně s vyhlášením nouzového stavu vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se naopak ukládají.
Od okamžiku vyhlášení nouzového stavu na území České republiky byla vydávána restriktivní opatření ve dvou odlišných zákonných režimech. První skupinu tvoří krizová opatření přijímaná vládou na základě zmocnění obsaženého v krizovém zákoně. (2) Podle tohoto zákona má vláda zmocnění za nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit základní práva, jako například právo na nedotknutelnost osoby, obydlí, vlastnické a užívací právo, anebo svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací.(3)
Vláda tak postupně formou usnesení přijala několik desítek krizových opatření, kterými například omezila volný pohyb obyvatel, zakázala cesty do a ze zahraničí, znovuzavedla vnitřní ochranu hranic se sousedními státy či stanovila karanténní opatření.
Vedle vládních krizových opatření bylo v době nouzového stavu vydáno taktéž několik desítek mimořádných opatření přijatých ministerstvem zdravotnictví v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví. (4) Dle tohoto zákona je ministerstvo oprávněno mimo jiné nařídit mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku. (5) Ministerstvo tak postupně začalo vydávat restriktivní opatření, kterými zakazovalo například pohyb osob na celém území republiky či maloobchodní prodej zboží a služeb v provozovnách. (6)
Opakované vyhlašování, respektive prodlužování nouzového stavu bylo předmětem dlouhodobé kritiky odborné veřejnosti, významné části parlamentní opozice i médií. Na přelomu let 2020 a 2021 vláda ztratila politickou podporu k „automatickému“ dalšímu prodlužování nouzového stavu, který jí dlouhodobě umožňoval využívat pro ni jednodušší a tvrdší nástroj pro „krocení“ šíření epidemie.
V únoru Poslanecká sněmovna nevyjádřila souhlas s prodloužením nouzového stavu a vláda ji obešla vyhlášením nového nouzového stavu na žádost hejtmanů. (7) Komplikovaná situace vyústila v kompromisní dohodu mezi vládou a opozicí a přijetí pandemického zákona. (8) Podle něj jsou nařizována mimořádná opatření, a to výhradně ve stavu pandemické pohotovosti a s jeho skončením končí i jejich platnost. (9)
Pro jasné odlišení mimořádného opatření podle pandemického zákona od mimořádného opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví odborná veřejnost zavádí pojem pandemické opatření, který se vztahuje na první uvedenou kategorii (tento pojem budeme používat i my v dalším textu).
Pandemické opatření může nařídit ministerstvo zdravotnictví, krajská hygienická stanice nebo Hygienická stanice hlavního města Prahy (dále souhrnně jako hygienická stanice). Účelem takového opatření je likvidace epidemie nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku. Jejím předmětem může být přikázání určité činnosti přispívající k naplnění uvedeného účelu nebo zakázání či omezení určité činnosti, jejímž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění covid-19.
Ministerstvo může nařídit pandemické opatření s celostátní působností nebo s působností na území několika krajů. Hygienická stanice pak může pandemické opatření nařídit na území svého správního obvodu. V § 2 odst. 2 pandemický zákon obsahuje taxativní výčet opatření a v následujícím odstavci stanoví, že osoby, na něž se pandemické opatření vztahuje, jsou povinny se jím řídit.
Vzhledem k tomu, že pandemické opatření je novým institutem našeho právního řádu, nepochybně si zaslouží speciální zmínku proces jeho vydání.
Pandemický zákon stanoví jasné mantinely pro přijímání pandemického opatření. (10) Ministerstvo nebo hygienická stanice je mohou nařídit pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu. Přímo ze zákona jednoznačně plyne povinnost pandemické opatření odůvodnit – „V odůvodnění mimořádného opatření podle § 2 se zohlední aktuální analýza epidemiologické situace onemocnění COVID-19 a konkrétní míra rizika spojeného s vymezenými činnostmi, oblastmi či jinými charakteristikami a přiměřenost zásahu do práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob.“ Na dodržení této povinnosti kladou soudy velký důraz, jak bude specifikováno níže.
Ministerstvo nebo hygienická stanice může nařídit pandemické opatření pouze po předchozím souhlasu vlády. Zákon však stanoví výjimku pro případ nebezpečí z prodlení. V takovém případě musí vláda s nařízeným pandemickým opatřením vyslovit do 48 hodin od jeho vyhlášení souhlas, jinak opatření pozbývá platnosti uplynutím této lhůty.
Aby nevznikaly pochybnosti o právní povaze pandemického opatření, pandemický zákon výslovně stanoví, že pandemické opatření je vydáváno jako opatření obecné povahy, a to bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. Aby bylo zajištěno, že opatření bude přijato pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu, jsou ministerstvo a hygienická stanice povinni každé jimi vydané pandemické opatření nejméně jednou za dva týdny od jeho vydání přezkoumat. Pokud pominuly nebo se změnily důvody pro jeho vydání, bezodkladně je zruší nebo změní.
Rozdíly v jednotlivých opatřeních definuje jednak skutečnost, podle jakého zákona a v jakém zákonném režimu vznikly a vznikají, jednak kdo, jakým způsobem a za jakých podmínek je vydává, a dále jejich přezkum.
Z hlediska přezkumu jednotlivých opatření bylo zásadní usnesení Ústavního soudu ze dne 22. dubna 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele – fyzické osoby pro neoprávněnost navrhovatele.
Z uvedeného usnesení Ústavního soudu ve vztahu k soudnímu přezkumu „pandemických právních aktů“ vyplývají následující závěry:
Netrpělivě očekávané bylo vyhlášení nálezu Ústavního soudu (11), který zrušil část usnesení vlády o přijetí krizových opatření, jež kvůli šíření covidu-19 omezila maloobchod a služby. Podle Ústavního soudu nebyla opatření znovu dostatečně odůvodněna. Vyhověl tak návrhu 63 senátorů, podle nichž vláda nepřiměřeně a iracionálně zasahuje do základního práva svobodně podnikat.
Ústavní soud naopak odmítl (12) pro neoprávněnost navrhovatelů senátorský návrh na zrušení mimořádného opatření ministerstva, které upravovalo návrat občanů ČR z rizikových zemí negativním testem. Jak bylo uvedeno výše, mimořádné opatření je opatřením obecné povahy a jako takové podléhá přezkumu správními soudy. Poté Ústavní soud oznámil (13), že z procesních důvodů odmítá návrh senátorů na zrušení únorového vládního usnesení o nouzovém stravu, který byl vládou vyhlášen „na žádost hejtmanů“. Ústavní soud přesto konstatoval, že pokud Poslanecká sněmovna nevyjádří souhlas s prodloužením nouzového stavu, nelze ji obcházet a znovu vyhlásit stav nouze na žádost hejtmanů.
Přestože dnešní optikou se nám to může zdát překvapivé, na jaře 2020 nebylo mezi odbornou veřejností o právní povaze mimořádného opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví jasno. Jedná se o opatření obecné povahy? (14) O rozhodnutí sui generis? Právní předpis sui generis?
Vzhledem k tomu, že v předchozí pasáži citované usnesení Ústavního soudu ze dne 22. dubna 2020 bylo zveřejněno až dne 3. května 2020, byl v tomto ohledu zásadní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2020 č. j. 14 A 41/2020-111, kterému se logicky dostalo mohutné mediální pozornosti.
Městský soud tímto rozsudkem s účinností od 27. dubna 2020 zrušil čtyři mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví, která omezovala volný pohyb, maloobchod a služby. Podle soudu byla tato opatření, která jsou svojí povahou opatřeními obecné povahy, nezákonná, neboť byla vydávaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a nikoliv podle krizového zákona jako na začátku nouzového stavu. Městský soud vyhověl žalobě opírající se zejména o námitky, že opatření jsou svévolná, chaotická a nesrozumitelná.
Nejvyšší správní soud později rozsudkem ze dne 26. února 2021 č. j. 6 As 114/2020-63 citovaný rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své závěry Nejvyšší správní soud shrnul do následujících právních vět:
„I. Vyhlášením nouzového stavu vládou podle (ústavního zákona o bezpečnosti ČR] se nemění pravomoc Ministerstva zdravotnictví k vydání opatření podle § 69 (zákona o ochraně veřejného zdraví], plynoucí z § 80 odst. 1 písm. g) téhož zákona.
II. Rozsah pravomoci Ministerstva zdravotnictví podle § 69 odst. 1 písm. i) (zákona o ochraně veřejného zdraví], zakázat nebo nařídit další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku je nutno vykládat podle pravidla eiusdem generis, tj. ´stejného druhu´, se zřetelem ke konkrétně vymezeným pravomocem podle písm. a) až h) téhož ustanovení.
III. Pokud žalovaný správní orgán v průběhu řízení před správním soudem mění, nahrazuje či ruší přezkoumávaná opatření, a to dokonce opakovaně v řádu dnů, není porušením zásady procesní rovnosti účastníků soudního řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.), jestliže soud na tuto skutečnost navrhovatele upozorní a umožní mu v přiměřené lhůtě na jednání správního orgánu reagovat změnou návrhu.“
V říjnu 2020 Městský soud v Praze zrušil (15) mimořádné opatření pražské hygienické stanice, která měsíc předtím zakázala osobní přítomnost vysokoškolských studentů na výuce. Důvodem zrušení mimořádného opatření bylo nedostatečné zdůvodnění. Ze stejného důvodu následně městský soud zrušil (16) mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví z října 2020, kterým ministerstvo rozšířilo povinnost nosit roušky.
Zájem médií i odborné veřejnosti vyvolal Městský soud v Praze, když rozsudkem (17) přikázal pražskému Gymnáziu Na Zatlance obnovit denní formu vzdělávání a zakázal mu distanční formu výuky. Předmětné krizové opatření podle něj bylo nařízeno v době protiústavně vyhlášeného nouzového stavu. Soud tak vyhověl správní žalobě na ochranu před nezákonným zásahem podané studentem této školy. Proti rozsudku byla podána kasační stížnost a Nejvyšší správní soud vykonatelnost rozsudku na žádost gymnázia odložil, dokud nerozhodne o kasační stížnosti. (18)
K přezkumu mimořádných opatření vydaných před účinností pandemického zákona Nejvyšší správní soud uvedl, že není věcně příslušný k přezkumu návrhu na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví vydaného před účinností pandemického zákona. Věcně příslušný k projednání takového návrhu je Městský soud v Praze. (19) A to i pokud po účinnosti tohoto zákona bylo napadené mimořádné opatření změněno. (20)
Speciální pravidla soudního přezkumu pandemických opatření jsou upravena v pandemickém zákoně. (21) K projednání návrhu podle soudního řádu správního na zrušení pandemického opatření podle tohoto zákona nebo mimořádných opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti, jejichž účelem je likvidace epidemie covid-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a které mají celostátní působnost, je příslušný Nejvyšší správní soud, pokud mimořádné opatření vydalo ministerstvo. (22) V ostatních případech je k projednání návrhu příslušný krajský soud.
Pandemický zákon neobsahuje speciální úpravu aktivní a pasivní legitimace, proto se použije obecná úprava dle soudního řádu správního. Návrh lze podat do jednoho měsíce ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zjevně neopodstatněný návrh soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Jinak návrh projedná přednostně. (23)
S ohledem na dřívější praxi, kdy vláda či ministerstvo (z vnějšího pohledu) účelově v průběhu soudního přezkumu zrušily přezkoumávané opatření a nahradily je obsahově stejným novým opatřením, je pro zachování efektivní soudní ochrany důležité následující pravidlo.
Pozbylo-li pandemické opatření platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení, nebrání to dalšímu postupu v řízení. (24) Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části byly v rozporu se zákonem nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, v rozsudku vysloví tento závěr.
Pro adresáty pandemického opatření je důležité rovněž pravidlo, že pokud soud rozhoduje ve věci, jejíž rozhodnutí závisí na posouzení zákonnosti pandemického opatření, a probíhá-li řízení o návrhu na zrušení pandemického opatření, soud vyčká rozhodnutí o tomto návrhu a původní řízení do té doby přeruší. To se bude v praxi týkat typicky případů soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku spočívajícího v porušení pandemického opatření. (25)
Nejvyšší správní soud projednává pandemická opatření pod rejstříkovou značkou Ao, stejně jako jiná opatření obecné povahy. V této souvislosti můžeme čtenářům prozradit, že interně se na Nejvyšším správním soudě této agendě přezdívá „Panda“.
Prvním rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci přezkumu pandemického opatření je rozsudek šestého senátu z 08. dubna 2021 č. j. 6 Ao 1/2021 – 323. Tímto rozsudkem soud zamítl návrh na zrušení napadeného pandemického opatření týkajícího se povinného testování zaměstnanců. Tato povinnost podle soudu vyplývá z pandemického zákona, opatření ministerstva má pouze vliv na úpravu podmínek a rozsahu. Soud upozornil, že projednává i další návrhy na zrušení stejného opatření, o kterých může teoreticky rozhodnout jinak, což také učinil, jak bude uvedeno níže.
Dalším rozsudkem Nejvyššího správního soudu k předmětné problematice je rozsudek osmého senátu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 8 Ao 1/2021 – 133, kterým bylo zrušeno napadené pandemické opatření týkající se povinného testování zaměstnanců. Právní věty vytvořené na základě tohoto rozsudku jsou z hlediska dané problematiky velmi významné a dávají jak ministerstvu a hygienickým stanicím, tak budoucím navrhovatelům důležitá vodítka:
I. Ustanovení § 13 odst. 4 (pandemického zákona], představuje výjimku z pravidla, že správní soudy nejsou oprávněny abstraktně přezkoumat opatření obecné povahy, které již pozbylo platnosti. Předmět řízení se v případě pozbytí platnosti mimořádného opatření nemění, neboť předmětem přezkumu je i nadále zákonnost stejného mimořádného opatření. Soud pouze získává novou výrokovou možnost, která je však vázána na to, že se navrhovatel takového výroku domáhá.
II. Odborová organizace je aktivně procesně legitimována k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, pokud hajitelně tvrdí, že toto opatření zasahuje do veřejných subjektivních práv zaměstnanců, jejichž práva a oprávněné zájmy hájí (§ 101a odst. 1 s. ř. s.).
III. Mimořádné opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku podle § 69 (zákona o ochraně veřejného zdraví] je jménem Ministerstva zdravotnictví oprávněn vydat i ministr zdravotnictví.
IV. Nenaplnění zákonných požadavků na odůvodnění mimořádného opatření podle § 3 odst. 2 (pandemického zákona] má kromě výjimečných případů vliv na nezákonnost mimořádného opatření. Původce mimořádného opatření se musí zabývat alespoň základními a zjevnými zásahy do práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob.
V. I v případě opatření obecné povahy, které je vydáváno bez řízení o vydání opatření obecné povahy, musí být veden správní spis (§ 17 odst. 1 správního řádu).
VI. Pokud mimořádné opatření ukládá zpracovávat osobní údaje, musí v souladu s čl. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů vymezit též účel zpracování těchto osobních údajů.“
Rozsudkem z 24. dubna 2021 č. j. 6 Ao 11/2021–48 pak šestý senát Nejvyššího správního soudu rozhodl o zrušení napadeného pandemického opatření, kterým ministerstvo omezilo obchod a služby, setkávání osob a právo pokojně se shromažďovat, a to včetně opatření následných, jimiž bylo změněno. Důvodem pro zrušení předmětných pandemických opatření byla absence předchozího souhlasu vlády s jejich vydáním. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku poznamenal, „že v souladu s jeho dosavadní judikaturou (např. rozsudek ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012 – 31) zrušením opatření obecné povahy nedochází k „obživnutí“ předchozího opatření obecné povahy, neboť v tomto ohledu neexistují pádné důvody pro odlišný přístup k opatřením obecné povahy a k právním předpisům, u nichž obdobný závěr dovodila již dřívější ustálená judikatura.“
Závěrem Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, „že se ztotožňuje také s poukazem navrhovatele na nevhodný a zavádějící způsob prezentace napadeného opatření, které je na webových stránkách odpůrce prezentováno jako opatření omezení obchodu a služeb, přestože reálně omezuje také právo shromažďovací podle zákona o shromažďování, schůze osob a setkávání lidí. Není vhodný ani správný přístup odpůrce, který veřejnost nutí k tomu, aby na webových stránkách odpůrce prohledávala obsah veškerých zveřejněných opatření a vyhledávala v nich povinnosti, které se jí dotýkají a za jejichž porušení hrozí vysoké sankce. Předmět, obsah a účel konkrétní regulace by měl být občanům nejen dostatečně a srozumitelně vysvětlován, ale měl by být zjevný bez dalšího (nikoli stanoven skrytě), včetně požadavku na snadné vyhledání stanovených povinností, omezení a podmínek i souvisejících informací o poskytnutých souhlasech vlády ke každému mimořádnému opatření, jak výslovně požaduje pandemický zákon v § 3 odst. 5.“
Na posledně citovaný rozsudek navázal šestý senát Nejvyššího správního soudu zatím posledním zveřejněným (26) rozsudkem k pandemickým opatřením. Rozsudkem ze dne 21. května 2021 č. j. 6 Ao 22/2021 – 44 vyhověl návrhu a zrušil část pandemického opatření, jímž ministerstvo zakázalo přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, hernách a kasinech, pro zjevný rozpor se zákonem, a to tentokrát ke dni právní moci tohoto rozsudku. Soud byl na ministerstvo přísný i v odůvodnění rozsudku:
„Odpůrce zakázal činnost provozoven stravovacích služeb (a kasin a heren), přestože podle pandemického zákona může činnost provozoven pouze omezovat, nadto provozovny stravovacích služeb (a kasina a herny) podle pandemického zákona nemůže ani omezit. Odpůrce přitom již byl rozsudkem č. j. 6 Ao 11/2021 – 48, v bodě 59, upozorněn na nepřípustnost nesprávného používání a zaměňování pojmů „zákaz“, „omezení“ a „stanovení podmínek“ v pandemickém zákoně a na nepřípustnost obcházení zákona tak, že fakticky zakáže výkon podnikání v podobě poskytování služeb veřejnosti tím, že veřejnosti zcela zakáže přítomnost v provozovně nebo pro ni předepíše nesplnitelné podmínky). Přestože tehdy Nejvyšší správní soud přezkoumávané opatření zrušil až čtvrtým dnem po právní moci rozsudku, ve snaze poskytnout odpůrci čas na adekvátní reakci, odpůrce od své praxe neustoupil. Týden co týden nahrazoval mimořádné opatření o omezení obchodu a služeb novými, obsahově obdobnými, o čemž svědčí desítky řízení před Nejvyšším správním soudem, v nichž má být deklarována jejich nezákonnost. K odkladu vykonatelnosti tohoto rozsudku týkajícího se aktuálně platného mimořádného opatření proto Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod.“
Ze shora uvedeného přehledu vyplývá, že Ústavní soud a správní soudy, konkrétně Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze (respektive jeho senáty zařazené ve správním úseku), svými rozhodnutími za posledních cca 13 měsíců jednoznačně vyložily relevantní zákonná ustanovení. Vedle nápravy dosavadních pochybení vlády, ministerstva zdravotnictví a hygienických stanic při přijímání krizových, mimořádných i pandemických opatření tak pro příslušné správní orgány připravily poměrně širokou škálu doporučení, jak by měly v budoucnu přistoupit k vydávání jednotlivých typů opatření v případě další vlny epidemie covidu-19.
Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení mimořádného nebo pandemického opatření může podat kdokoli, kdo tvrdí, že byl na svých právech tímto opatřením obecné povahy zkrácen, poskytly správní soudy cenná vodítka pro případnou budoucí obranu i široké (nejen právnické) veřejnosti.
Z konstantní judikatury je zřejmé, že příslušné správní orgány musí dle zákona jimi vydaná opatření přezkoumatelným způsobem odůvodňovat a soudy nebudou do budoucna tolerovat porušování této povinnosti. Obecně lze doporučit, aby každý správní orgán před vydáním nového opatření provedl test proporcionality, v němž by na miskách vah stála různá řešení s vyhodnocením jejich dopadu. Test proporcionality stojí na třech kritériích (27):
(i) kritérium vhodnosti – zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout stanovený cíl,
(ii) kritérium potřebnosti (nutnosti) – zda by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními, nedotýkajícími se základních práv a svobod, a
(iii) kritérium proporcionality v užším smyslu (též kritérium poměřování) – porovnává se závažnost obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů.
Můžeme jen doufat, že se příslušné správní orgány ze svých dosavadních chyb při vydávání „proticovidových“ opatření poučí.
(1) Stalo se tak usnesením vlády, a to na základě ústavně zakotveného zmocnění obsaženého v článcích 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších přepisů („ústavní zákon o bezpečnosti ČR“).
(2) Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů („krizový zákon“).
(3) Viz § 5 krizového zákona.
(4) Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon ochraně veřejného zdraví“).
(5) Viz § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví.
(6) Srov. Staňková, K., Repíková, K.: Přestupky v době koronavirové, Právní rádce č. 6/2020.
(7) Ústavní soud později rozhodl, že tento postup byl protiústavní – viz dále.
(8) Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů („pandemický zákon“), který nabyl účinnosti 27. 2. 2021.
(9) Viz § 2 odst. 4 pandemického zákona. Uvedené platí i pro mimořádné opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a které má celostátní působnost.
(10) Zejm. viz § 3 pandemického zákona.
(11) Viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 106/20.
(12) Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 13/21.
(13) Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 12/21.
(14) Opatření obecné povahy (OOP) dle § 171 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů („správní řád“), správní řád, je závazné a není právním předpisem ani rozhodnutím. Jedná se o akt s konkrétně vymezeným předmětem, tedy tím, co reguluje, a s obecně určenými adresáty (anebo naopak), kterými mohou být různé, obecně deinované, skupiny lidí (např. studenti vysokých škol, obyvatelé konkrétní obce, pracovníci zdravotnických zařízení nebo také občané ČR). Správním řádem jsou na jeho obsah kladeny nároky, které mimo jiné požadují existenci odůvodnění. OOP přezkoumávají správní úseky krajských soudů, o kasačních stížnostech proti jejich rozhodnutím pak rozhoduje Nejvyšší správní soud. Návrh na přezkum OOP může podat každý, kdo jím byl neoprávněně zkrácen na svých právech.
(15) Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2020, č. j. 5 A 103/2020-47.
(16) Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, č. j. 18 A 59/2020-226.
(17) Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, č. j. 17 A 126/2020-84.
(18) Viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 6 As 73/2021-20. Nejvyšší správní soud o věci ke dni 26. 5. 2021 nerozhodl.
(19) Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 03. 2021, č. j. 7 Ao 1/2021 – 32.
(20) Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 03. 2021, č. j. 7 Ao 2/2021 – 24.
(21) Viz § 13 pandemického zákona.
(22) K tomu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 03. 2021, č. j. 9 Ao 1/2021 – 49.
(23) Dosavadní rekord patrně drží šestý senát, který vedl soudní řízení pod sp. zn. 6 Ao 22/2021 pouhé čtyři dny, když řízení bylo zahájeno v pondělí 17. 5. 2021 a v pátek 21. 5. 2021 proběhlo jednání, na němž byl ve věci vyhlášen rozsudek.
(24) K tomu Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 15. 04. 2021 č. j. 8 Ao 2/2021 – 38 (resp. v navazující právní větě) uvedl: „Jestliže napadené mimořádné opatření pozbylo platnosti již před podáním návrhu, přičemž toto opatření ani nenabylo účinnosti, brání to dalšímu postupu soudu v řízení ve smyslu § 13 odst. 4 věty první (pandemického zákona]. Ač bylo toto mimořádné opatření zrušeno a nahrazeno obsahově podobným opatřením, nejsou v takovém případě dány ani důvody pro případnou změnu návrhu, pokud postup odpůrce reálně neznemožňuje navrhovateli soudní ochranu jeho subjektivních práv. Soud proto takový návrh odmítne (§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ V usnesení ze dne 27. 04. 2021 č. j. 6 Ao 10/2021 – 35 (resp. v navazující právní větě) pak Nejvyšší správní soud uvedl: „I. Postup dle § 13 odst. 4 (pandemického zákona] se neuplatní, došlo-li ke zrušení napadeného mimořádného opatření soudem na základě provedeného soudního přezkumu. II. Chybějící předmět řízení v důsledku zrušení návrhem napadeného mimořádného opatření soudem představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který vede k odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
(25) Dle § 10 odst. 1 a § 11 odst. 1 pandemického zákona se přestupku se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba, nebo fyzická osoba, pokud nedodrží mimořádné opatření podle § 2.
(26) Srov. nssoud.cz, stav ke dni 25. 5. 2021. Pro úplnost dodáváme, že v databázi lze aktuálně dohledat ještě anonymizovaná znění následujících rozsudků, které nebudeme dále rozebírat. V rozsudcích ze dne 11. 5. 2021 č. j. 3 Ao 3/2021 – 27 a ze dne 20. 5. 2021 č. j. 8 Ao 4/2021-75 Nejvyšší správní soud navázal na shora citované rozsudky. Naopak, rozsudky ze dne 8. 4. 2021 č. j. 6 Ao 1/2021 – 323 a ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021 – 65 Nejvyšší správní soud návrhy na zrušení pandemických opatření zamítl; posuzovaná pandemická opatření se týkala povinného testování zaměstnanců, resp. povinného testování žáků a studentů.
(27) Srov. např. dnes již klasický nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publikovaný pod č. 214/1994 Sb.
Radka Rainová
