Autor: Robert Neruda

Jak by měl vypadat ideální právní řád? Měl by to být soubor právních norem a zásad, který je logický, srozumitelný a proporcionální. Právo reagující na skutečné problémy společnosti a nevytvářející nové. Jen takové právo může všeobecně přijmout nejširší společnost, jen takové právo funguje. A odpovídá tomu realita?

Lidé budou zákony spontánně dodržovat, pokud jim porozumí a ztotožní se s nimi. Co neznám a čemu nerozumím, nemohu vědomě dodržovat.

Současné české právo má příliš pravidel, která spolu neladí a ve kterých je složité se vyznat. Problémem jsou přebujelá regulace a malá snaha vysvětlovat, proč je konkrétní zákon nutný. Norem je prostě příliš mnoho a nikdo nemá přehled, co platí.

Příčinou tohoto stavu je nejen nutnost právně upravit životní situace a jednání, které dosud neexistovaly – jako třeba provoz autonomních vozidel, ale také upřednostňování kazuistiky (snahy o regulaci každého konkrétního případu) před obecnou právní úpravou. Z obavy ponechat naplnění obecného pravidla až na tom, jak budou rozhodovat soudy, se normotvůrce snaží myslet na všechny situace, které mohou přicházet v úvahu, a tyto „zregulovat“.

Samozřejmě se vždy na něco zapomene, některá situace se nedostatečně nebo nesprávně popíše, což zase vede k potřebě další novelizace. Novelizace stíhá novelizaci, nový zákon je často změněn dřív, než vstoupí v účinnost. Vyznat se v tom, které znění platí, je téměř nemožné. Tím je bludný kruh českého nepřehledného zákonodárství uzavřen.

Vzniká spousta regulace, a to bez vysvětlení, proč je potřeba, k čemu bude sloužit a zda neexistuje méně zatěžující (nelegislativní) cesta k dosažení příslušného cíle. Vysvětlovat potřebu nové právní úpravy by měli nejen tvůrci zákona, ale i úřady, které mají aplikaci norem na starosti. Stát a jeho orgány by se měly snažit přeložit složitou legislativu do jednoduššího jazyka, vysvětlit principy na konkrétních životních situacích, vydávat příručky, používat infografiku. Prostě dělat vše proto, aby lidé právu rozuměli.

Lidé a korporace budou jakoukoli regulaci spontánně dodržovat zejména tehdy, pokud jí porozumí a ztotožní se s ní. Čím víc je regulace, čím více je právní úprava kazuistická, tím nižší je pravděpodobnost, že se jednotlivci s normami seznámí a vezmou je za své. Pokud mají advokáti a soudci problém zorientovat se v moři legislativy, není realistické toto očekávat od občanů a obchodních společností. To, co neznám a čemu nerozumím, nemohu vědomě dodržovat.

Regulace je mnoho, je složitá, rozporná a někdy se příčí selskému rozumu. Přesto je spousta jednotlivců a společností, které své právní povinnosti a omezení chtějí dodržovat. Stát by měl takovou snahu ocenit i tehdy, když se to nepovede. To se ale bohužel neděje. Příklad? Mnoho klientů investuje do zajištění tzv. právního compliance velké prostředky. A ačkoli trestní právo pamatuje na situace, kdy společnost učiní vše pro dodržení povinnosti, jako na polehčující okolnost nebo dokonce okolnost zajišťující beztrestnost, v praxi jsou podmínky nastaveny tak přísně, že to jejich praktické uplatnění v podstatě vylučuje. Podobná situace panuje v soutěžním právu. To považuji za nevyužitou příležitost ke zvýšení obecné míry dodržování regulace.

Věřím, že na současné nedobré situaci se nemalou měrou podílí i širší právnická obec. Advokáti, akademici, právníci pracující pro zájmové a neziskové organizace a další, jejichž stav to dovoluje, by se měli zapojovat do veřejné diskuse, nabízet své zkušenosti, upozorňovat na nevhodnost regulace, požadovat vysvětlení a předkládat alternativy. Tvorbu práva a regulace je potřeba podrobit větší veřejné diskusi.