Dne
26. 3. 2019 byla Evropským parlamentem schválena nová směrnice o autorském
právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu, která
zásadním způsobem ovlivní podobu internetu v Evropě. Součástí směrnice
jsou i kontroverzní a laickou i odbornou veřejností značně kritizované články
15 (dříve 11) a 17 (dříve 13).
Jednotný digitální trh
Směrnice o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu („směrnice“) má být jedním z dalších kroků, kterým chce EU posílit jednotný vnitřní trh a sjednocení podmínek napříč všemi členskými státy.
Po hlasování v Evropském parlamentu v září minulého roku a související dramatické veřejné diskuzi pokročil legislativní proces do tzv. trialogu mezi Komisí, Evropským parlamentem a Radou EU. Výsledné znění bylo 26. 3. 2019 schváleno Evropským parlamentem a v zásadě tak lze znění směrnice považovat za konečné.
Ačkoliv si mohl Evropský parlament odhlasovat možnost předložit další pozměňovací návrhy, neprošla tato možnost o několik málo hlasů, na čemž se zásadním způsobem podíleli europoslanci z Velké Británie, kterých se úprava už nemusí (nebo může, kdo ví?) vůbec týkat.
Směrnice upravuje řadu oblastí (např. vytěžování textů a dat pro účely vědeckého výzkumu, užití děl a jiných předmětů ochrany při digitálních a přeshraničních výukových činnostech, vhodné a přiměřené odměny autorů), z nichž největší pozornost veřejnosti byla zaměřena na články 11 a 13 (nyní články 15 a 17). Text směrnice je zejména v dotčených článcích ovlivněn složitostí problematiky a komplikovaností diskuzí, které přijetí směrnice provázely.
Zmíněné dva články směrnice zásadním způsobem posilují odpovědnost poskytovatelů online služeb poskytujících např. agregovaný přístup k článkům jiných webových portálů nebo platformy pro sdílení obsahu (např. Google, YouTube, Seznam.cz, Facebook nebo ulož.to, ale i mnoho dalších českých, slovenských i dalších evropských poskytovatelů). Obecně lze očekávat, že směrnice v Evropě změní podobu internetu, a to i podstatným způsobem.
Článek 15 – tiskové publikace online
Článek 15 upravuje práva vydavatelů tiskových publikací při jejich online užití poskytovateli služeb informační společnosti, zejména právo umožnit či zakázat rozmnožování takového obsahu.
Tato ochrana se nemá vztahovat na soukromá nebo nekomerční užití individuálními uživateli. Stejně tak se ochrana neposkytuje na vkládání hypertextových odkazů.
Práva vydavatelů se též nevztahují na užití jednotlivých slov nebo velmi krátkých úryvků z tiskových publikací.
Článek 17 – hostingové platformy
Článek 17 se zaměřuje na významný fenomén dnešní doby, a to hostingové platformy. Z jejího širšího pojetí, které zahrnuje téměř každou online službu od blogu přes diskuzní fórum, webhosting až po úložiště souborů umožňující další sdílení, se směrnice zaměřuje na ty platformy, na nichž je k dispozici pro veřejnost velké množství chráněného obsahu nahraného uživateli.
K tomu zavádí směrnice novou definici poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, což je poskytovatel služby informační společnosti, jehož hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je uchovávat velký počet děl chráněných autorským nebo jiným právem nahrávaných jeho uživateli a zpřístupňovat je veřejnosti, přičemž poskytovatel tato díla a jiné předměty ochrany uspořádává a propaguje za účelem zisku.
Z této definice směrnice vylučuje neziskové online encyklopedie, nezisková vzdělávací a vědecká úložiště, platformy pro vývoj a sdílení softwaru s otevřeným zdrojovým kódem, poskytovatele služeb elektronických komunikací, online tržiště, mezipodnikové cloudové služby a cloudové služby, které uživatelům umožňují nahrávat obsah pro vlastní potřebu. Článek 17 směrnice se tedy na tyto subjekty neuplatní.
Safe Harbour II?
Oproti dosavadnímu režimu vyloučení odpovědnosti (tzv. Safe Harbour) dle článku 14 směrnice o elektronickém obchodu (2000/31/ES) se nově zakládá režim, kdy zmíněný poskytovatel provádí sdělování nebo zpřístupnění veřejnosti (a tedy za obsah uložený třetími osobami – uživateli plně odpovídá), pokud poskytuje veřejnosti přístup k dílům chráněným autorským nebo jiným právem, tedy například zveřejněním na webové stránce.
Poskytovatel se však může zbavit své odpovědnosti, pokud naplní podmínky v článku 17 odst. 4 (můžeme ji nazvat jako Safe Harbour II), tedy pokud poskytovatel
V každém případě by na splnění těchto povinností mělo být nahlíženo podle druhu a rozsahu služeb, cílového publika a typu zpřístupněných děl (nebo jiných předmětů ochrany), jakož i dostupnosti vhodných a účinných prostředků a jejich náklady pro poskytovatele služeb.
Ačkoliv se směrnice hlásí k neukládání povinností obecného dohledu v odstavci 8 stejného článku, zdá se, že nadepsanými povinnostmi tuto deklaraci fakticky značně oslabuje.
Výjimka pro menší poskytovatele
Pro případ poskytovatelů služeb, které jsou dostupné méně než tři roky a jejichž obrat je menší než 10 milionů eur, se povinnosti podle článku 17 uplatní pouze v omezeném rozsahu, a to tak, že poskytovatel musí vynaložit veškeré úsilí k získání svolení od nositelů práv a jakmile obdrží dostatečně odůvodněné oznámení, musí znemožnit přístup k takovým dílům nebo jiným předmětům ochrany (nebo je odstranit).
Jakmile však počet jedinečných uživatelů překročí 5 milionů za kalendářní rok, je takový poskytovatel povinen prokázat, že vynaložil veškeré úsilí k zamezení dalšímu nahrávání oznámených děl a jiných předmětů ochrany, o nichž obdržel relevantní a nezbytné informace.
Výjimky pro uživatele
V odstavci 7 zákonodárce ujišťuje, že spolupráce mezi nositeli práv a poskytovateli dotčených služeb nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorská práva a práva s ním související, a to včetně případů, kdy se na ně vztahuje výjimka nebo omezení. Zaručené jsou pro uživatele výjimky pro citaci, kritiku, recenzi, užití pro účely karikatury, parodie nebo pastiše.
Co nás čeká a nemine
Směrnici nyní čeká ještě formální projednání Radou EU a publikace v Úředním věstníku Evropské unie. Od okamžiku její platnosti (použitelnosti) mají členské státy 24 měsíců na transpozici do národních řádů.
Členské státy tak budou muset nyní zpracovat poměrně hutný a složitý text. Kromě toho bude třeba vyjasnit mnoho vágních pojmů. Například není jasné, co znamená „velké množství“ v případě definice poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online, co se rozumí pod nedostupností „konkrétních děl a jiných předmětů ochrany“ v případě režimu Safe Harbour II, nebo co znamená „krátký“ úryvek v případě výjimek z článku 15. Ostatně vágnost textu směrnice byla jedním z důvodů její časté kritiky.
Ačkoliv má směrnice přispět k jednotnosti evropského (digitálního) trhu, nemá česká ani jiná evropská národní transpozice v případě takto komplikovaného textu nic jistého, a lze očekávat i jistou míru roztříštěnosti pojetí. Ostatně transpozice směrnice o elektronickém obchodu do zákona 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, byla zákonodárcem pojata až příliš kreativně, čímž se svým zněním značně odchýlila od původního znění článku 14 směrnice o elektronickém obchodu a dodnes vyvolává dojem, že tento zákon odpovědnost poskytovatelů služeb zakládá, a nikoliv že ji vylučuje. Bude proto zajímavé sledovat transpozici nejen v České republice, ale i jiných členských státech, zejména Německu.
Naše kancelář se úpravou nové směrnice detailně zabývá od představení jejího prvního návrhu. Jsme připraveni Vám pomoci při uchopení nové úpravy, zejména pak posouzení konkrétních dopadů směrnice (a lokální transpozice) na Vaše podnikání, posouzení a úpravě obchodních a jiných podmínek pro používání služby, zavedení vnitřních postupů v souladu s novými pravidly, jakož i formou právní podpory v individuálních případech.
Radka Rainová
